Debian GNU/Linux -- instalační příručka Copyright © 2004, 2005, 2006, 2007 tým okolo instalačního programu Debianu Tento manuál je volně šiřitelný; můžete ho distribuovat nebo pozměnit za podmínek uvedených v licenci GNU General Public Licence. Text licence naleznete v F - "Český překlad GNU General Public License". Abstrakt Dokument obsahuje návod na instalaci systému Debian GNU/Linux 5.0 (kódové označení "lenny"), pro počítače AMD64 ("amd64"). Kromě návodu zde naleznete odkazy na další dokumentaci, která vám pomůže s detailnějším nastavením a vyladěním nového systému. Poznámka Přestože je příručka kompletní, očekáváme její drobné rozšiřování a upravování i po oficiálním uvedení Debianu 5.0 (lenny). Nejnovější verzi příručky naleznete na Internetu na domovské stránce debian-installeru, kde se také mohou nacházet nové překlady do dalších jazyků. ━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━━ Obsah Instalace systému Debian GNU/Linux 5.0 na architektuře amd64 1. Vítejte v Debianu 1.1. Co je Debian? 1.2. Co je GNU/Linux? 1.3. Co je Debian GNU/Linux? 1.4. Co je Debian GNU/Hurd? 1.5. Získání Debianu 1.6. Získání nejnovější verze této příručky 1.7. Organizace příručky 1.8. Vaše pomoc je vítaná 1.9. O licenčních ujednáních 2. Požadavky na počítač 2.1. Podporovaná zařízení 2.1.1. Podporované počítačové architektury 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty 2.1.3. Podpora grafických karet 2.1.4. Notebooky 2.1.5. Víceprocesorové systémy 2.2. Instalační média 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM 2.2.2. Pevný disk 2.2.3. USB Memory Stick 2.2.4. Síť 2.2.5. Un*x nebo systém GNU 2.2.6. Podporovaná datová média 2.3. Ostatní zařízení 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií 2.4.2. Zařízení určená speciálně pro Windows 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor 2.6. Hardware pro připojení k síti 2.6.1. Ovladače vyžadující firmware 3. Než začnete s instalací 3.1. Přehled instalačního procesu 3.2. Zálohujte si svá data! 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru 3.3.3. Hardwarová kompatibilita 3.3.4. Nastavení sítě 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů 3.5.1. Dělení disku v systémech DOS a Windows 3.6. Než začnete s instalací ... 3.6.1. Vyvolání menu systému BIOS 3.6.2. Výběr zaváděcího zařízení 3.6.3. Různá nastavení BIOSu 3.6.4. Různé hardwarové problémy 4. Získání instalačních médií 4.1. Oficiální sada CD-ROM 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? 4.3. Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení 4.3.1. Kopírování souborů -- jednoduchá cesta 4.3.2. Kopírování souborů -- pružná cesta 4.3.3. Přidání ISO obrazu 4.3.4. Problémy se zaváděním z USB klíčenky 4.4. Příprava souborů pro zavedení z pevného disku 4.4.1. Zavedení instalačního systému programem LILO nebo GRUB 4.5. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP 4.5.1. Nastavení BOOTP serveru 4.5.2. Nastavení DHCP serveru 4.5.3. Povolení TFTP serveru 4.5.4. Přesun TFTP obrazů na místo 4.6. Automatická Instalace 4.6.1. debian-installer 5. Zavedení instalačního systému 5.1. Zavedení instalátoru na AMD64 5.1.1. Zavedení z CD-ROM 5.1.2. Zavedení z Windows 5.1.3. Zavedení z Linuxu programem LILO nebo GRUB 5.1.4. Zavedení z USB "klíčenky" 5.1.5. Zavedení z TFTP 5.1.6. Zaváděcí obrazovka 5.2. Zaváděcí parametry 5.2.1. Parametry instalačního programu 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Spolehlivost CD 5.3.2. Zaváděcí konfigurace 5.3.3. Běžné instalační problémy na AMD64 5.3.4. Význam hlášek při zavádění jádra 5.3.5. Hlášení problémů s instalací 5.3.6. Pošlete nám zprávu o instalaci 6. Používáme instalační program Debianu 6.1. Základní principy 6.2. Úvod do komponent 6.3. Použití jednotlivých komponent 6.3.1. Nastavení instalačního programu a rozpoznání hardwaru 6.3.2. Rozdělení disku a výběr přípojných bodů 6.3.3. Instalace základního systému 6.3.4. Nastavení uživatelů a hesel 6.3.5. Instalace dodatečného softwaru 6.3.6. Nastavení zavádění systému 6.3.7. Dokončení instalace 6.3.8. Nejrůznější 7. Zavedení vašeho nového systému 7.1. Okamžik pravdy 7.2. Připojení zašifrovaných svazků 7.2.1. dm-crypt 7.2.2. loop-AES 7.2.3. Řešení problémů 7.3. Přihlášení do systému 8. Co dál? 8.1. Vypínání systému 8.2. První kroky se systémem UNIX 8.3. Orientace v Debianu 8.3.1. Balíčkovací systém Debianu 8.3.2. Správa různých verzí programů 8.3.3. Správa Cronu 8.4. Další dokumentace 8.5. Nastavení poštovního systému 8.5.1. Výchozí nastavení pošty 8.5.2. Odesílání pošty mimo systém 8.5.3. Nastavení poštovního serveru Exim4 8.6. Kompilace nového jádra 8.6.1. Správa jader 8.7. Obnovení poškozeného systému A. Jak na instalaci A.1. Příprava A.2. Zavedení instalačního programu A.2.1. CDROM A.2.2. USB Memory Stick A.2.3. Zavedení ze sítě A.2.4. Zavedení z pevného disku A.3. Instalace A.4. Pošlete nám zprávu o instalaci A.5. A na závěr... B. Automatizování instalací pomocí přednastavení B.1. Úvod B.1.1. Způsoby přednastavení B.1.2. Omezení B.2. Použití B.2.1. Nahrání souboru s přednastavením B.2.2. Použití zaváděcích parametrů jako formy přednastavení B.2.3. Automatický režim B.2.4. Užitečné aliasy B.2.5. Použití DHCP serveru pro určení souboru s přednastavením B.3. Vytvoření souboru s přednastavením B.4. Obsah souboru s přednastavením (pro lenny) B.4.1. Lokalizace B.4.2. Nastavení sítě B.4.3. Nastavení zrcadla B.4.4. Nastavení hodin a časového pásma B.4.5. Rozdělení disku B.4.6. Rozdělení při použití RAIDu B.4.7. Instalace základního systému B.4.8. Nastavení účtů B.4.9. Nastavení APT B.4.10. Výběr balíků. B.4.11. Instalace zavaděče B.4.12. Dokončení instalace B.4.13. Nastavení X Window B.4.14. Přednastavení ostatních balíků B.5. Pokročilé možnosti B.5.1. Spouštění vlastních příkazů během instalace B.5.2. Použití přednastavení pro změnu výchozích hodnot B.5.3. Zřetězené nahrávání souborů s přednastavením C. Poznámky k rozdělování disku C.1. Počet a velikost oblastí C.2. Strom adresářů C.3. Doporučené rozdělení disku C.4. Jak Linux pojmenovává pevné disky C.5. Dělící programy v Debianu C.5.1. Dělení disku na AMD64 D. Co se jinam nevešlo D.1. Zařízení v Linuxu D.1.1. Nastavení myši D.2. Místo potřebné pro úlohy D.3. Instalace Debianu ze stávajícího unixového/linuxového systému D.3.1. Přípravné práce D.3.2. Instalace balíku debootstrap D.3.3. Spuštění debootstrapu D.3.4. Nastavení základního systému D.3.5. Instalace jádra D.3.6. Nastavení zavaděče D.3.7. Závěrečné kroky D.4. Instalace Debian GNU/Linuxu přes paralelní port (PLIP) D.4.1. Požadavky D.4.2. Nastavení stroje earthsimulator D.4.3. Instalace na nahepc D.5. Instalace Debian GNU/Linuxu pomocí PPP přes Ethernet (PPPoE) D.6. Grafický instalátor D.6.1. Používání grafického instalátoru D.6.2. Známé problémy E. Administrivia E.1. O tomto dokumentu E.2. Jak přispět k tomuto návodu E.3. Hlavní spoluautoři E.4. Český překlad E.5. Ochranné známky F. Český překlad GNU General Public License Seznam tabulek 3.1. Hardwarové informace nutné pro instalaci 3.2. Doporučené minimální požadavky Instalace systému Debian GNU/Linux 5.0 na architektuře amd64 Jsme potěšeni, že jste se rozhodli vyzkoušet právě Debian. Poznáte, že je mezi distribucemi operačních systémů zcela výjimečný. Debian GNU/Linux přináší kvalitní svobodný software z celého světa a spojuje jej do koherentního celku. Věříme, že zjistíte, že i zde platí pravidlo synergie: přínos softwaru v distribuci Debian je mnohem vyšší než celkový přínos samostatných programů. Chápeme, že mnoho čtenářů bude chtít přeskočit tuto příručku a začít rovnou s instalací (a instalační program se snaží, aby to bylo možné). Pokud tedy nemáte čas číst celou instalační příručku, přečtěte si alespoň krátký dokument nazvaný "Jak na instalaci", který vás provede základní instalací. Pro případ, že se něco pokazí, nebo pro popis složitějších technik, v něm naleznete odkazy do této instalační příručky. Krátký dokument se nalézá v A - "Jak na instalaci". Ve světle řečeného doufáme, že si naleznete čas přečíst většinu této příručky, protože získáte nejen zajímavé informace, ale také budete mít z instalace lepší zážitek. Kapitola 1. Vítejte v Debianu Obsah 1.1. Co je Debian? 1.2. Co je GNU/Linux? 1.3. Co je Debian GNU/Linux? 1.4. Co je Debian GNU/Hurd? 1.5. Získání Debianu 1.6. Získání nejnovější verze této příručky 1.7. Organizace příručky 1.8. Vaše pomoc je vítaná 1.9. O licenčních ujednáních V této kapitole se stručně seznámíte s historií projektu Debian a s distribucí Debian GNU/Linux. Pokud jste nedočkaví a chcete přejít rovnou k instalaci, přeskočte klidně na následující kapitolu. 1.1. Co je Debian? Debian je výhradně dobrovolnická organizace věnující se vývoji svobodného softwaru a šíření myšlenek Free Software Foundation. Debian vznikl v roce 1993, když se Ian Murdock rozhodl vytvořit kompletní a jednotnou softwarovou distribuci založenou na relativně novém jádře Linux. Ian rozeslal otevřenou výzvu softwarovým vývojářům, kteří by chtěli k projektu přispívat. Relativně malá skupina zasvěcených nadšenců, původně financovaná Free Software Foundation a ovlivněna filosofií GNU, se během let rozrostla do organizace sestávající z asi 1075 vývojářů. Vývojáři jsou zapojeni do mnoha aktivit zahrnujících správu služeb WWW a FTP, vytváření grafického designu, právní analýzy softwarových licencí, psaní dokumentace a samozřejmě správu softwarových balíků. V zájmu sdělování své filosofie a přilákání vývojářů, kteří věří tomu, co Debian reprezentuje, jsme publikovali množství dokumentů, které vysvětlují naše hodnoty a slouží jako návody těm, kteří se chtějí stát debianími vývojáři. ● Novým vývojářem se může stát kdokoli, kdo souhlasí se závazky plynoucími z Debian Social Contract. Každý vývojář může k distribuci připojit další softwarový balík za předpokladu, že program je podle našich kritérií volně šiřitelný a balík splňuje naše standardy kvality. ● Dokument Debian Free Software Guidelines je jasný a výstižný souhrn kritérií, která Debian klade na svobodný software. Tento dokument má ve světě svobodného softwaru velký vliv a je základem pro The Open Source Definition. ● Debian má rozsáhlé specifikace standardů kvality obsažené v Debian Policy Manual. Dokument určuje podmínky, které musí splňovat každý balík v naší distribuci. Vývojáři Debianu jsou rovněž zainteresováni v řadě dalších projektů, z nichž některé úzce souvisí přímo s Debianem, jiné se dotýkají celé linuxové komunity. Například: ● Přispívání do Linux Standard Base (LSB). Projekt LSB se zaměřuje na standardizaci základního systému GNU/Linuxu, což umožní vývojářům softwaru a hardwaru třetích stran vyvíjet pro GNU/Linux takové programy a zařízení, které budou fungovat v Linuxu obecně a ne jen v konkrétních vybraných distribucích. ● Projekt Filesystem Hierarchy Standard (FHS) se snaží standardizovat umístění souborů v linuxovém systému. Softwaroví vývojáři se tak budou moci plně koncentrovat na vývoj svých programů a nebudou se muset dále starat o to, zda jejich balík bude fungovat na jiné distribuci GNU/Linuxu. ● Debian Jr. je interní projekt Debianu zaměřený především na naše nejmenší uživatele. Pokud se chcete o Debianu dozvědět víc, podívejte se na Debian FAQ. 1.2. Co je GNU/Linux? Linux je operační systém, což je skupina programů, které vám mimo jiné umožňují komunikovat s počítačem a spouštět další programy. Operační systém se skládá z řady základních programů, které potřebuje každý počítač, aby byl vůbec schopen pracovat s různými periferiemi (např. pracovat s daty na discích a páskách, obsluhovat tiskárny, přidělovat paměť, ...), komunikovat s uživatelem a spouštět programy. Nejdůležitější částí operačního systému je jádro, což je v systému GNU/Linux právě Linux. Zbytek systému okolo jádra je tvořen nejrůznějšími programy, z nichž spousta byla napsána v rámci projektu GNU. Protože jádro samotné netvoří funkční operační systém, preferujeme pro označení takovýchto systémů termín "GNU/Linux". (Lidé obvykle říkají "Linux", ale mají tím na mysli GNU/Linux.) Linux byl od počátku navržen jako operační systém unixového typu s podporou souběžné práce více uživatelů, kteří mohou mít najednou spuštěno několik programů (multitasking). Na rozdíl od některých jiných operačních systémů Linux nikdo nevlastní a velkou měrou se na jeho vývoji podílí neplacení dobrovolníci. Počátky toho, co se později stalo GNU/Linuxem, sahají do roku 1984, když Free Software Foundation zahájila vývoj svobodného operačního systému podobného Unixu nazvaného GNU. Projekt GNU vytvořil úplnou sadu svobodných softwarových nástrojů použitelných s operačním systémem Unix (tm) a systémy Unixu podobnými, jako je třeba Linux. Tyto nástroje umožňují uživateli provádět celou škálu úloh od rutinních operací jako je kopírování nebo mazání souborů přes důmyslnou úpravu dokumentů až po zábavné programování a překlad programů. Přestože k vývoji Linuxu přispělo mnoho skupin i jednotlivců, největším přispěvatelem je stále Free Software Foundation (FSF), která nejen že vytvořila většinu nástrojů používaných v Linuxu, ale také dala vzniknout filozofii a komunitě vývojářů, bez kterých by se Linux nikdy nerozšířil. První linuxové jádro se objevilo v roce 1991 a napsal jej Fin Linus Torvalds, tehdejší student Helsinské univerzity, jako náhradu za Minix (viz Historie Linuxu). Nyní na jádře aktivně pracuje několik stovek lidí z celého světa a Linus koordinuje vývoj za pomoci několika důvěryhodných zástupců. Výborný týdenní přehled zajímavých diskusí z listu linux-kernel vychází (i v českém překladu) na webu Kernel Traffic. Informace o konferenci linux-kernel můžete najít na stránce linux-kernel mailing list FAQ. Uživatelé Linuxu mají nesmírnou svobodu ve výběru svého software -- například si mohou vybrat z tuctu různých příkazových interpretů a několika grafických prostředí. Na druhou stranu je to právě tato svoboda výběru, která mate uživatele jiných operačních systémů, protože nejsou zvyklí uvažovat o příkazovém řádku nebo grafickém prostředí jako o něčem, co mohou změnit. Již zmíněné vlastnosti Linuxu spolu s jeho stabilitou a vyšší bezpečností přilákaly mnoho nadšenců a Linux se stal nejrychleji rostoucím serverovým operačním systémem. Se svou větší popularitou se později Linux začal prosazovat i ve firmách a mezi domácími uživateli. 1.3. Co je Debian GNU/Linux? Kombinace filosofie a metodologie Debianu spolu s nástroji GNU, jádrem Linux a dalším svobodným softwarem vyústila do unikátní softwarové distribuce, která je známá pod názvem Debian GNU/Linux. Distribuci Debian tvoří množství softwarových balíků. Jednotlivé balíky sestávají ze spustitelných souborů, skriptů, dokumentace a konfiguračních souborů. Každý balík má svého správce, který za něj zodpovídá (udržuje balík aktuální, sleduje hlášení o chybách a komunikuje s autorem, jehož software balíčkuje). Díky poměrně velké základně uživatelů v kombinaci se systémem hlášení chyb bývají problémy v balících nalezeny a odstraněny velice rychle. Debian je obzvláště populární mezi pokročilými uživateli, kteří si cení jeho stabilitu, technickou preciznost a přizpůsobitelnost. Systém může vystupovat v různých rolích -- od minimalistického firewallu přes vědeckou pracovní stanici až po vysoce výkonný síťový server. Během vývoje distribuce vzniklo mnoho průkopnických myšlenek, které jsou dnes považovány za zcela samozřejmé. Debian byl například první linuxovou distribucí, která obsahovala systém pro správu balíků, čímž se stala instalace programů triviální záležitostí. Debian byl také první linuxovou distribucí, kterou jste mohli aktualizovat bez přeinstalování celého systému. I dnes si Debian zachovává některé unikátní vlastnosti. Například jeho vývojový proces je ukázkou toho, že model otevřeného vývoje může fungovat i pro tak rozsáhlý projekt, jako je vývoj a údržba kompletního operačního systému. Vlastnost, kterou se Debian nejvíc odlišuje od ostatních linuxových distribucí, je jeho systém pro správu balíků. Tento soubor nástrojů dává administrátorovi systému Debian úplnou kontrolu nad balíky, ze kterých se systém skládá. Umožňuje mu například automatickou aktualizaci celé distribuce nebo naopak označení balíků, které by neměly být aktualizovány. Dokonce je možné upozornit systém na vlastní přeložené balíky a určit, jaké jsou závislosti mezi nimi a oficiálními balíky. Aby byl váš systém ochráněn před trojskými koňmi a jinými zlovolnými programy, debianí servery automaticky ověřují, že balíky přicházejí do distribuce od jejich skutečných správců. Debianí vývojáři rovněž usilují o to, aby byly programy nakonfigurovány bezpečně již při standardním nastavení. Jestliže se u distribuovaných balíků vyskytnou bezpečnostní problémy, jsou záhy k dispozici jejich opravy, které si můžete pomocí jednoduchých aktualizačních nástrojů automaticky stahovat a instalovat přes Internet. Pokud chcete získat podporu pro svůj systém s Debian GNU/Linuxem, nebo jen chcete komunikovat s vývojáři distribuce, můžete tak učinit pomocí více jak 215 diskusních klubů, které Debian spravuje. Pro přihlášení do některého z nich stačí vyplnit formulář na přihlašovací stránce. 1.4. Co je Debian GNU/Hurd? Debian GNU/Hurd je systém Debian GNU používající jádro GNU Hurd. Oproti monolitickému jádru Linuxu je Hurd mikrojádrový systém založený na mikrojádře GNU Mach. Momentálně je tento systém stále ve vývoji a nehodí se pro každodenní použití, ačkoliv základní systém je již téměř dokončen. Hurd je zatím vyvíjen pouze pro architekturu i386 a s vývojem pro další architektury se počítá později, až systém více vyspěje. Pokud jste zvídaví a chcete se o systému Debian GNU/Hurd dozvědět více, podívejte se na stránky projektu Debian GNU/Hurd a přihlaste se do diskusního klubu . 1.5. Získání Debianu Informace o stažení Debian GNU/Linuxu z Internetu nebo seznam míst dodávajících oficiální CD s Debianem můžete nalézt na distribuční stránce. Seznam Debianích zrcadel obsahuje kompletní seznam oficiálních serverů, ze kterých si můžete Debian stáhnout. Aktualizace Debianu je velmi jednoduchá, protože systém je navržený tak, aby jej nebylo třeba přeinstalovávat. S prvotním nastavením systému pro budoucí aktualizace vám pomůže instalační program. 1.6. Získání nejnovější verze této příručky Tato příručka je živý dokument -- stále se mění, aktualizuje a zlepšuje. Nejčerstvější informace o Debian GNU/Linuxu verze 5.0, které se objevily až po oficiálním vydání, můžete najít na stránkách pro Debian 5.0. Aktualizovaná verze této příručky je rovněž k dispozici na stránkách oficiálního instalačního manuálu. 1.7. Organizace příručky Tato příručka si klade za cíl sloužit jako manuál pro nové uživatele Debianu a od čtenáře neočekává žádné speciální znalosti a zkušenosti. Předpokládá však, že máte obecnou představu o tom, jak funguje váš hardware. Také uživatelé-experti mohou v tomto dokumentu najít zajímavé informace jako např. velikost minimální instalace, detaily týkající se hardwaru podporovaného instalačním systémem Debianu apod. Zkušeným uživatelům doporučujeme některé pasáže přeskočit. Obecně lze říct, že je tento dokument pojat přímočaře a provede vás instalačním procesem krok za krokem. Následující seznam zachycuje jednotlivé kroky instalace a kapitoly, které se jimi zabývají. 1. Zjištění, zda-li vaše hardwarová konfigurace umožňuje instalaci systému, viz 2 - "Požadavky na počítač". 2. Záloha dat, naplánování instalace a konfigurace hardwaru předcházející instalaci systému, viz 3 - "Než začnete s instalací". Jestliže se chystáte instalovat na pevný disk s více operačními systémy, budete možná muset pro Debian vytvořit místo na diskovou oblast. 3. Získání potřebných instalačních souborů pro zvolenou metodu instalace, viz 4 - "Získání instalačních médií". 4. 5 - "Zavedení instalačního systému" popisuje zavedení instalačního systému. Zde také naleznete různé rady jak postupovat, pokud zavedení systému selže. 5. Samotnou instalací vás provede 6 - "Používáme instalační program Debianu". To zahrnuje výběr jazyka, nastavení modulů zařízení, zprovoznění sítě, aby se zbývající instalační soubory mohly stáhnout ze serveru poskytujícího Debian (pokud tedy neinstalujete z CD), rozdělení disku, instalaci základního systému a výběr a instalaci úloh. (Technickými detaily pro nastavení diskových oblastí se zabývá C - "Poznámky k rozdělování disku".) 6. Zavedení nově nainstalovaného systému, viz 7 - "Zavedení vašeho nového systému". Jakmile nainstalujete systém, měli byste si přečíst 8 - "Co dál?". Tato kapitola vysvětluje, kam se máte podívat po dalších informacích o Unixu a Debianu a jak aktualizovat jádro systému. Konečně informace o tomto dokumentu a způsobu, jak do něj přispět, obsahuje E - "Administrivia". 1.8. Vaše pomoc je vítaná Oceníme jakoukoliv pomoc, návrhy na zlepšení a hlavně opravy. Pracovní verze dokumentu jsou k dispozici na adrese http://d-i.alioth.debian.org/manual/, kde najdete seznam všech architektur a jazyků, pro které je tato příručka dostupná. Volně přístupné jsou samozřejmě i zdrojové kódy této příručky -- pokud chcete k manuálu přispět, přečtěte si část E - "Administrivia". Vítáme návrhy, poznámky, opravy a samozřejmě hlášení o chybách. (Hlášení o chybě přiřaďte balíku installation-guide, ale nejprve zkontrolujte v databázi, zda již byl tento problém hlášen). 1.9. O licenčních ujednáních Licenční podmínky většiny programů opravňují k používání programu pouze na jednom počítači. Debian GNU/Linux taková omezení nemá. Budeme rádi, pokud ho nainstalujete na další počítače ve škole či zaměstnání, zapůjčíte známým a pomůžete jim s instalací. Můžete dokonce vyrobit tisíce kopií a prodávat je. Stačí dodržet jistá omezení. To všechno je možné díky tomu, že Debian je založen na svobodném softwaru. Slovo svobodný neznamená, že software postrádá copyright, nebo že se distribuuje zdarma na CD. Znamená to, že licence jednotlivých programů nevyžadují poplatek za právo program kopírovat. Kdokoli může program rozšířit, přizpůsobit, pozměnit a výsledné dílo šířit dál. Poznámka Poznamenejme, že jako pragmatický ústupek svým uživatelům, balíčkují debianí vývojáři i software, který nesplňuje naši definici svobodného software. Tyto balíky nejsou součástí oficiální distribuce a jsou dostupné pouze v částech debianích zrcadel nazvaných contrib a non-free, případně na CD vyráběných třetími stranami. Obsah a struktura zrcadel jsou popsány v Debian FAQ pod názvem "The Debian FTP archives". Hodně programů v systému je licencovaných podle GNU General Public License (obecná veřejná licence) neboli krátce GPL. Licence GPL vyžaduje, abyste kdykoliv, když distribuujete kopii programu, zajistili dostupnost zdrojových kódů programu; to zaručuje, že vy, jakožto uživatelé, můžete dále modifikovat kód a přizpůsobit si software svým potřebám. Proto jsou ke všem takovým programům v systému Debian dostupné i zdrojové kódy.^[1] Některé programy v Debianu používají i jiná licenční ujednání. Autorská práva a licenční ujednání ke každému balíku lze nalézt v souboru /usr/share/doc/ jméno-balíku/copyright . Pokud se chcete dozvědět více o licencích a o tom, co Debian pokládá za svobodný software, podívejte se na Debian Free Software Guidelines. Nejdůležitější právní poznámka je, že tento software je bez jakékoliv záruky. Programátoři, kteří vytvořili tento software, to udělali pro prospěch celé komunity. Nezaručujeme, že software se bude hodit pro dané účely. Na druhou stranu, jelikož se jedná o svobodný software, můžete jej měnit tak, aby odpovídal vašim potřebám -- a využívat kódu ostatních, kteří stejným způsobem rozšiřují tento software. ━━━━━━━━━━━━━━ ^[1] Pokud se chcete dozvědět víc o tom, jak vyhledat a rozbalit zdrojové balíky, podívejte se do Debian FAQ na část "Basics of the Debian Package Management System". Kapitola 2. Požadavky na počítač Obsah 2.1. Podporovaná zařízení 2.1.1. Podporované počítačové architektury 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty 2.1.3. Podpora grafických karet 2.1.4. Notebooky 2.1.5. Víceprocesorové systémy 2.2. Instalační média 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM 2.2.2. Pevný disk 2.2.3. USB Memory Stick 2.2.4. Síť 2.2.5. Un*x nebo systém GNU 2.2.6. Podporovaná datová média 2.3. Ostatní zařízení 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií 2.4.2. Zařízení určená speciálně pro Windows 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor 2.6. Hardware pro připojení k síti 2.6.1. Ovladače vyžadující firmware V této kapitole se dozvíte informace o hardwarových požadavcích distribuce a také zde naleznete odkazy na další informace o zařízeních podporovaných Linuxem a GNU programy. 2.1. Podporovaná zařízení Debian neklade na hardware jiná omezení než ta, která jsou dána jádrem Linuxu a programy GNU. Tedy na libovolné počítačové architektuře, na kterou bylo přeneseno jádro Linuxu, knihovna libc, překladač gcc atd., a pro kterou existuje port Debianu, můžete Debian nainstalovat. Viz stránka s porty (http:// www.debian.org/ports/amd64/). Než abychom se snažili popsat všechny podporované konfigurace hardwaru pro architekturu AMD64, zaměříme se spíše na obecné informace a uvedeme odkazy na doplňující dokumentaci. 2.1.1. Podporované počítačové architektury Debian 5.0 podporuje dvanáct hlavních počítačových architektur a několik jejich variant. ┌──────────────────┬─────────────────┬─────────────────────────┬──────────────┐ │ Architektura │ Označení v │ Podarchitektura │ Varianta │ │ │ Debianu │ │ │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │Intel x86 │i386 │  │  │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │AMD64 & Intel │amd64 │  │  │ │EM64T │ │ │ │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │DEC Alpha │alpha │  │  │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Netwinder a CATS │netwinder │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ARM a StrongARM │arm │Intel IOP32x │iop32 │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Intel IXP4xx │ixp4xx │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │PA-RISC 1.1 │32 │ │HP PA-RISC │hppa ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │PA-RISC 2.0 │64 │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │Intel IA-64 │ia64 │  │  │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │SGI IP22 (Indy/Indigo 2) │r4k-ip22 │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │SGI IP32 (O2) │r5k-ip32 │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │MIPS (big endian) │mips │Broadcom BCM91250A │sb1-bcm91250a │ │ │ │(SWARM) │ │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Broadcom BCM91480B │sb1a-bcm91480b│ │ │ │(BigSur) │ │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Cobalt │cobalt │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │ │r4k-kn04 │ │ │ │DECstation ├──────────────┤ │MIPS (little │ │ │r3k-kn02 │ │endian) │mipsel ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Broadcom BCM91250A │sb1-bcm91250a │ │ │ │(SWARM) │ │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Broadcom BCM91480B │sb1a-bcm91480b│ │ │ │(BigSur) │ │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Atari │atari │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │Amiga │amiga │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │68k Macintosh │mac │ │Motorola 680x0 │m68k ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │ │bvme6000 │ │ │ │ ├──────────────┤ │ │ │VME │mvme147 │ │ │ │ ├──────────────┤ │ │ │ │mvme16x │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │CHRP │chrp │ │IBM/Motorola │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │PowerPC │powerpc │PowerMac │pmac │ │ │ ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │PReP │prep │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │sun4u │ │ │Sun SPARC │sparc ├─────────────────────────┤sparc64 │ │ │ │sun4v │ │ ├──────────────────┼─────────────────┼─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │IPL z VM-reader a DASD │generic │ │IBM S/390 │s390 ├─────────────────────────┼──────────────┤ │ │ │IPL z pásky │tape │ └──────────────────┴─────────────────┴─────────────────────────┴──────────────┘ Tato verze dokumentu se zabývá instalací na architektuře AMD64. Pro ostatní podporované architektury jsou návody na stránkách Debian-Ports. 2.1.2. Procesory, základní desky a grafické karty Úplné informace o podporovaných zařízeních naleznete v Linux Hardware Compatibility HOWTO. Tato kapitola nastiňuje pouze základní požadavky. 2.1.2.1. Procesory Podporovány jsou jak procesory AMD64, tak Intel EM64T. 2.1.2.2. V/V sběrnice Systémová sběrnice je částí základní desky, která umožňuje procesoru komunikaci s perifériemi jako jsou například datová média. Váš počítač musí být vybaven sběrnicí PCI nebo PCI Express. 2.1.3. Podpora grafických karet Pro výstup v textovém režimu potřebujete grafickou kartu kompatibilní se standardem VGA, což dnes téměř každá grafická karta splňuje. Historické grafické karty kompatibilní se standardy CGA, MDA nebo HGA jsou rovněž postačující, pokud ovšem neplánujete využití systému X11. (Během instalace popsané v tomto manuálu se grafický systém X11 nepoužívá.) Podpora grafických karet v grafickém režimu závisí na tom, zda pro kartu existuje ovladač v projektu X.Org. Většina grafických karet pro sloty PCI, AGP a PCIe funguje s X.Org bezproblémově. Podrobnosti o podporovaných grafických kartách, sběrnicích, monitorech a ukazovacích zařízeních naleznete na http:// xorg.freedesktop.org/. Debian 5.0 je dodáván se systémem X.Org verze 7.3. 2.1.4. Notebooky Instalovat můžete i na notebook. Bohužel, notebooky mají často nestandardní nebo proprietární hardwarové prvky. Na stránce Linux a notebooky zjistíte, zda na vašem notebooku GNU/Linux poběží. 2.1.5. Víceprocesorové systémy Tato architektura umožňuje využití více procesorů -- tzv. symetrický multiprocesing (SMP). Standardní jádro v distribuci Debian 5.0 bylo sestaveno s podporou SMP-alternatives, což znamená, že jádro samo rozpozná počet procesorů (nebo procesorových jader) a na jednoprocesorových počítačích podporu SMP automaticky vypne. 2.2. Instalační média Tato podkapitola popisuje různé druhy instalačních médií, která můžete použít pro instalaci Debianu. Výhody a nevýhody jednotlivých médií pak podrobněji rozebírá kapitola 4 - "Získání instalačních médií". 2.2.1. CD-ROM/DVD-ROM Poznámka Kdykoliv v této příručce uvidíte napsáno "CD-ROM", čtěte to jako "CD-ROM nebo DVD-ROM", protože z hlediska operačního systému není mezi těmito technologiemi žádný rozdíl. Některé architektury umožňují instalaci z CD. Na počítačích s možností zavedení systému z CD mechaniky se lze při instalaci vyhnout použití disket. I v případě, že váš počítač neumí zavádět systém přímo z CD, můžete CD-ROM využít po počátečním zavedení systému z jiného média, viz 5 - "Zavedení instalačního systému". Využít můžete jak SCSI, tak IDE/ATAPI CD/DVD-ROM. Navíc jsou podporována i stará nestandardní rozhraní jako Mitsumi a Matsushita, u kterých se ovšem může stát, že takové mechaniky budou pro zprovoznění vyžadovat zvláštní parametr při zavádění systému. Je rovněž nepravděpodobné, že by z těchto mechanik šlo zavést operační systém. Vyčerpávající informace o CD mechanikách v Linuxu najdete v Linux CD-ROM HOWTO. Podporovány jsou také externí USB CD-ROM mechaniky a některá FireWire zařízení pracující s ovladači ohci1394 a sbp2. 2.2.2. Pevný disk Pro mnoho architektur je také zajímavá možnost zavedení instalačního systému z pevného disku. To však vyžaduje jiný operační systém, pomocí kterého nahrajete na disk instalační program. 2.2.3. USB Memory Stick Mnoho počítačů potřebuje disketové nebo CD-ROM mechaniky pouze pro instalaci systému a pro záchranné účely. Pokud spravujete nějaké servery, jistě jste již uvažovali o zbytečnosti těchto mechanik a o možnosti instalovat systém z paměťového USB média, populární "klíčenky". Tato možnost je velmi zajímavá i pro malé systémy, jejichž skříně neoplývají volným prostorem. 2.2.4. Síť Během instalace můžete pro stažení potřebných souborů použít síť (konkrétně služny HTTP nebo FTP). To, zda se síť použije, závisí na typu instalace, který si zvolíte, a na vašich odpovědích během instalace. Instalační systém podporuje většinu typů síťových připojení včetně PPPoE, výjimkou jsou ISDN nebo PPP. Po instalaci můžete svůj systém nastavit i pro tato připojení. Instalační systém také můžete zavést ze sítě. Příjemnou možností je bezdisková instalace. Systém se zavede z lokální sítě a všechny lokální souborové systémy se připojí přes NFS. 2.2.5. Un*x nebo systém GNU Pokud používáte jiný unixový systém, můžete jej využít pro instalaci Debian GNU /Linuxu a úplně tak obejít debian-installer popisovaný ve zbytku příručky. Tento způsob instalace je vhodný zejména pro uživatele s podivným hardwarem, který jinak není podporován instalačními médii, nebo na počítačích, které si nemohou dovolit prostoje. Jestliže vás zmíněná technika zajímá, přeskočte na D.3 - "Instalace Debianu ze stávajícího unixového/linuxového systému". 2.2.6. Podporovaná datová média Zaváděcí disky Debianu obsahují jádro s velkým množstvím ovladačů, aby fungovaly na co nejširší škále počítačů. Jestli se vám takto připravené jádro zdá pro běžné použití zbytečně velké, pročtěte si návod o přípravě vlastního jádra (8.6 - "Kompilace nového jádra"). Podpora co nejvíce zařízení na instalačních discích je žádoucí pro snadnou instalaci na libovolném hardwaru. Instalační systém Debianu obsahuje podporu pro disketové mechaniky, IDE disky, disketové mechaniky IDE, IDE disky na paralelním portu, řadiče a jednotky SCSI, USB a FireWire. Systém umí pracovat se souborovými systémy FAT, FAT s rozšířením Win-32 (VFAT), NTFS a dalšími. Podporovány jsou také disky emulující AT rozhraní. Bývají označeny jako MFM, RLL, IDE nebo ATA. Podpora starých 8 bitových řadičů používaných v počítačích IBM XT je dostupná pouze v modulu jádra. Použít můžete také řadiče SCSI disků od nejrůznějších výrobců, podrobnosti jsou shromážděny v Linux Hardware Compatibility HOWTO. 2.3. Ostatní zařízení V Linuxu můžete používat nejrůznější hardwarové vybavení jako myši, tiskárny, scannery, televizní karty a zařízení PCMCIA a USB. Většina z nich však není pro instalaci nutná. Některé USB klávesnice mohou vyžadovat speciální nastavení (viz 3.6.4 - "Různé hardwarové problémy"). Znovu vás odkazujeme na Linux Hardware Compatibility HOWTO, kde zjistíte, zda pro vaše zařízení existuje linuxový ovladač. 2.4. Hardware určený pro GNU/Linux V současnosti již někteří prodejci dodávají počítače s nainstalovaným Debianem, případně jinou distribucí GNU/Linuxu. Patrně si za tuto výhodu něco připlatíte, ale zbavíte se starostí, poněvadž máte jistotu, že hardware počítače je se systémem GNU/Linux plně kompatibilní. Budete-li nuceni zakoupit počítač se systémem Windows, přečtěte si pozorně jejich licenci, jestli můžete software odmítnout a zda vám budou vráceny peníze. Více najdete na Internetu, když budete hledat klíčová slova "Windows refund". Ať už zakoupíte počítač s instalací GNU/Linuxu nebo bez ní, je důležité se přesvědčit, že je hardware podporován jádrem operačního systému. Zkontrolujte si, jestli jsou všechna zařízení v počítači uvedena ve výše zmíněných odkazech jako podporovaná. Při nákupu se netajte tím, že kupujete počítač, na kterém poběží Linux. Dejte přednost zboží, jehož výrobci Linux podporují. 2.4.1. Vyvarujte se uzavřených technologií Někteří výrobci hardwaru nám neposkytují informace potřebné k napsání ovladačů pro Linux, případně požadují podepsat smlouvu o uchování těchto informací v tajnosti před třetími osobami, což znemožňuje uveřejnění zdrojového kódu pro takový ovladač. Z důvodu nedostupnosti dokumentace pro ně neexistují ovladače pro Linux. Můžete výrobce požádat o uvolnění dokumentace a pokud se na něj obrátí více lidí, uvědomí si, že komunita okolo svobodného softwaru představuje důležitou skupinu zákazníků. 2.4.2. Zařízení určená speciálně pro Windows Znepokojivým trendem je rozšíření modemů a tiskáren určených pouze pro Windows. Takové periferie byly konstruovány speciálně pro používání s operačním systémem Microsoft Windows a nesou označení WinModem nebo "Vyrobeno pro systémy s Windows". Obvykle tato zařízení postrádají vlastní procesor a jsou obsluhována ovladačem zaměstnávajícím hlavní procesor počítače. Díky této strategii je jejich výroba levnější, ale tato úspora se nemusí projevit v koncové ceně zařízení, které může být dokonce dražší než obdobné řešení s vlastním procesorem. Doporučujeme vyvarovat se těchto zařízení "vyrobených pro Windows" z následujících důvodů. Za prvé jejich výrobci zpravidla neposkytují informace pro napsání ovladače pro Linux - obecně hardware i software pro tato zařízení je vlastnictvím výrobce a dokumentace není dostupná bez uzavření dohody o jejím nezveřejnění, pokud tedy vůbec dostupná je. Takový přístup k dokumentaci je neslučitelný s vytvořením volně šiřitelného ovladače, poněvadž jeho autor dává k dispozici zdrojový kód. Dalším důvodem je, že práci chybějícího vloženého procesoru musí odvádět operační systém často s real-time prioritou a na úkor běhu vašich programů, když se věnuje obsluze těchto zařízení. Jelikož se ve Windows na rozdíl od Linuxu běžně nespouští více souběžných procesů, výrobci těchto zařízení doufají, že si uživatelé nevšimnou, jakou zátěž klade jejich hardware na systém. To nic nemění na faktu, že když výrobce ošidí výkon periferií, je tím výkon libovolného víceúlohového operačního systému (včetně Windows 2000 a XP) degradován. V takovém případě můžete pomoci pobídnout výrobce k uvolnění potřebných materiálů, abychom mohli pro jejich zařízení napsat ovladače. Nejlepší však je vyhnout se hardwaru, který není uveden jako funkční v Linux Hardware Compatibility HOWTO. 2.5. Požadavky na operační paměť a diskový prostor K běžné instalaci potřebujete alespoň 56MB operační paměti a 500MB volného místa na disku. Toto jsou opravdu minimální hodnoty. Reálnější pohled naleznete v části 3.4 - "Splnění minimálních hardwarových požadavků". Instalace na systémech s menší pamětí^[2] nebo dostupným místem na disku se může podařit, ale je doporučena pouze pro zkušené uživatele. 2.6. Hardware pro připojení k síti Libovolná síťová karta (NIC) podporovaná linuxovým jádrem by měla být podporována i instalačním systémem. Ovladače dostupné jak moduly jádra by se měly zavádět automaticky. To zahrnuje většinu PCI a PCMCIA karet. Z oblasti ISDN není v sadě zaváděcích disků zahrnuta podpora pro protokol D-channel (staré) německé sítě 1TR6 a karty Spellcaster BRI. Používání ISDN během instalace není podporováno. 2.6.1. Ovladače vyžadující firmware Instalační systém zatím nepodporuje používání firmware. To znamená, že síťové karty používající ovladač, který vyžaduje nahrání firmwaru, nejsou podporovány. Jestliže pro instalaci nemůžete použít jinou síťovou kartu, můžete pro instalaci Debian GNU/Linuxu použít obraz velkého CD nebo DVD. Při instalaci zvolte možnost, že nechcete nastavit síť a že chcete použít pouze balíky, které jsou dostupné na CD/DVD. Po instalaci (po restartu do nového systému) pak můžete nainstalovat příslušný ovladač a firmware a nastavit síť ručně. Může se stát, že firmware bude zabalený v jiném balíku než ovladač, nebo že nebude dostupný v "hlavní" sekci archivu Debianu. Pokud je podporovaný samotný ovladač, je zde šance, že budete moci síťovou kartu používat i během instalace. Musíte však z nějakého média ručně nakopírovat firmware do adresáře /usr/lib/hotplug/firmware. Firmware byste pak měli před dokončením instalace nakopírovat i do nově nainstalovaného systému. ━━━━━━━━━━━━━━ ^[2] Instalační obrazy podporující grafickou instalaci vyžadují více paměti než obrazy pouze s textovou instalací a neměly by se používat na systémech s méně než 56MB paměti. Máte-li možnost výběru mezi grafickou a textovou instalací, měli byste zvolit tu textovou. Kapitola 3. Než začnete s instalací Obsah 3.1. Přehled instalačního procesu 3.2. Zálohujte si svá data! 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru 3.3.3. Hardwarová kompatibilita 3.3.4. Nastavení sítě 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů 3.5.1. Dělení disku v systémech DOS a Windows 3.6. Než začnete s instalací ... 3.6.1. Vyvolání menu systému BIOS 3.6.2. Výběr zaváděcího zařízení 3.6.3. Různá nastavení BIOSu 3.6.4. Různé hardwarové problémy Tato kapitola se zabývá přípravou pro instalaci Debianu ještě před zavedením instalačního programu. To zahrnuje zazálohování dat, zjištění informací o hardwaru a další nezbytné kroky. 3.1. Přehled instalačního procesu Jenom na okraj bychom chtěli poznamenat, že kompletní reinstalace Debianu je velmi výjimečná událost, kterou má nejčastěji na svědomí mechanická závada pevného disku. Na rozdíl od mnoha známých operačních systémů, které musíte při přechodu na novější verzi instalovat úplně znovu, nebo alespoň přeinstalovat aplikace, Debian GNU/Linux se umí aktualizovat za běhu. Pokud by nová verze programu vyžadovala nové verze ostatních balíků, nebo byla nějakým způsobem konfliktní s jiným programem, balíčkovací systém Debianu se o vše postará. Protože máte k dispozici mocné aktualizační nástroje, měli byste o kompletní reinstalaci uvažovat pouze jako o poslední možnosti. Instalační systém není navržen aktualizaci staršího systému. Následuje stručný přehled instalačního procesu: 1. Nejprve si zazálohujete všechna důležitá data (hlavně dokumenty). 2. Poté posbíráte co nejvíce informací o svém počítači a seženete si potřebnou dokumentaci (např. dokumenty odkazované z této příručky). 3. Na pevném disku vytvoříte volné rozdělitelné místo (pro Debian). 4. Stáhnete si soubory instalačního systému a všechny potřebné ovladače. (Pokud instalujete z CD, tento krok ignorujte). 5. Připravíte si zaváděcí pásky/diskety/USB klíčenky, nebo na příslušná místa nakopírujete zaváděcí soubory. (Většina uživatelů může k zavedení použít některé z CD.) 6. Zavedete instalační systém. 7. Zvolíte jazyk pro instalaci. 8. Nastavíte síťové připojení. 9. Vytvoříte a připojíte oblasti pro Debian. 10. Můžete pozorovat automatické stažení, instalaci a nastavení základního systému. 11. Volitelně můžete nainstalovat další software pomocí předpřipravených úloh. 12. Nainstalujete zavaděč, kterým budete spouštět Debian GNU/Linux (případně i původní operační systém). 13. Spustíte svůj nově nainstalovaný systém. Na architektuře AMD64 můžete použít i grafickou verzi instalačního systému. Více informací naleznete v kapitole D.6 - "Grafický instalátor". Pokud máte s některým instalačním krokem problémy, je dobré vědět, který balík je za danou situaci zodpovědný. Nuže, představujeme vám hlavní softwarové role v tomto instalačním dramatu: debian-installer (instalační program) je hlavní náplní této příručky. Rozpoznává hardware a nahrává správné ovladače, rozděluje disky, instaluje linuxové jádro a dohlíží na programy dhcp-client, aby nastavil síťové připojení, debootstrap, aby nainstaloval balíky základního systému a tasksel, aby doinstaloval dodatečný software. V této fázi instalace hraje své epizodní role mnohem více herců, ale úloha debian-installeru končí s prvním zavedením nového systému. Díky programu tasksel, si můžete jednoduše doinstalovat celé skupiny programů jako "webový server" nebo "desktopové prostředí" a přizpůsobit si tak systém svým potřebám. Pro začínajícího uživatele je jedním z důležitých rozhodnutí během instalace instalace desktopového grafického prostředí, se skládá ze systému X Window a jednoho z populárních desktopových prostředí. Pokud desktopové prostředí nenainstalujete, budete mít k dispozici relativně jednoduchý systém ovládaný z příkazové řádky. Grafické prostředí je volitelné proto, protože hodně systémů Debian GNU/Linux slouží jako servery, a ty ke své činnosti grafické rozhraní nepotřebují. Vezměte, prosím, na vědomí, že X Window System je od instalačního systému úplně oddělen a protože je mnohem více komplikovaný, nezabýváme se jím ani v této příručce. 3.2. Zálohujte si svá data! Před instalací si vytvořte zálohu všech souborů, které máte na disku, protože byste o ně při instalaci mohli přijít. Je totiž velmi pravděpodobné, že budete muset přerozdělit pevný disk, abyste si pro Debian GNU/Linux udělali místo. Při rozdělování disku byste vždy měli počítat s tím, že můžete ztratit všechna data. Instalační programy jsou docela spolehlivé a většina z nich je prověřená lety používání, ale jedna chybná odpověď by se vám mohla zle vymstít. I po uchování obsahu disků buďte opatrní a promyslete si odpovědi a kroky při instalaci. Dvě minuty přemýšlení mohou ušetřit hodiny zbytečné práce. Jestliže budete instalovat Linux na počítač, kde již máte jiný operační systém, přesvědčete se, že máte po ruce média pro jeho instalaci. Zvlášť v případě, kdy byste se chystali přerozdělit systémový disk, by se vám mohlo stát, že bude nutné znovu nainstalovat zavaděč původního systému, nebo dokonce celý systém. 3.3. Dále budete potřebovat 3.3.1. Dokumentace 3.3.1.1. Instalační manuál Dokument, který právě čtete, je vývojová verze instalační příručky pro příští vydání Debianu a je dostupný v různých formátech a jazykových verzích. 3.3.1.2. Domumentace k hardwaru Obsahuje spousty užitečných informací o konfiguraci resp. provozování různého hardwaru. ● Linux Hardware Compatibility HOWTO 3.3.2. Hledání zdrojů informací o hardwaru V mnoha případech umí instalační program rozpoznat hardware automaticky, ale podle hesla "vždy připraven" doporučujeme, abyste se před instalací se svým hardwarem seznámili poněkud důvěrněji. Informace o hardwaru můžete získat: ● Z manuálů, které jste získali spolu s příslušným hardwarem. ● Z BIOSu vašeho počítače. K těmto informacím se dostanete, když během startu počítače stisknete určitou kombinaci kláves. Často to bývá klávesa Delete. ● Z krabic, ve kterých byly části hardware zabaleny. ● Z Ovládacích panelů systému Windows. ● Ze systémových příkazů nebo nástrojů původního operačního systému. Zvláště užitečné informace jsou o pevném disku a paměti RAM. ● Od vašeho správce nebo poskytovatele Internetu. Tyto informace vám mohou pomoci při nastavení sítě a elektronické pošty. Tabulka 3.1. Hardwarové informace nutné pro instalaci ┌───────────┬─────────────────────────────────────────────────────────────────┐ │ Hardware │ užitečné informace │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Počet. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Jejich pořadí v systému. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Typ IDE nebo SCSI (většina počítačů má disky IDE) │ │Pevné disky├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Dostupné volné místo. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Diskové oddíly. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Oddíly, na kterých jsou nainstalovány jiné operační systémy │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Výrobce a model. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Podporovaná rozlišení. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Horizontální obnovovací frekvence. │ │Monitor ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Vertikální obnovovací frekvence. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Podporovaná barevná hloubka (počet barev). │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Velikost obrazovky. │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Typ: sériová, PS/2 nebo USB. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Port. │ │Myš ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Výrobce. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Počet tlačítek. │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Výrobce a model │ │Síť ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Typ adaptéru. │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Výrobce a model. │ │Tiskárna ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Podporovaná tisková rozlišení. │ ├───────────┼─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Výrobce a model. │ │ ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │Grafická │Dostupná videopaměť. │ │karta ├─────────────────────────────────────────────────────────────────┤ │ │Podporovaná rozlišení a barevné hloubky (měli byste porovnat se │ │ │schopnostmi monitoru). │ └───────────┴─────────────────────────────────────────────────────────────────┘ 3.3.3. Hardwarová kompatibilita Mnoho značkových výrobků pracuje pod Linuxem bez problémů a podpora hardwaru pro Linux se zlepšuje každým dnem. Přes to všechno Linux nepodporuje tolik typů hardwaru jako některé jiné operační systémy. Pod Linuxem obvykle nepoběží hardware, který ke své činnosti vyžaduje některou verzi Windows. Přestože některý Windows-specifický hardware můžete pod Linuxem rozchodit, obvykle to vyžaduje spoustu další práce. Navíc linuxové ovladače pro windowsový hardware bývají svázány s konkrétním jádrem a tudíž mohou rychle zastarat, respektive vás nutí zůstat u staršího jádra (které třeba obsahuje bezpečnostní chybu). Nejrozšířenějšími ukázkami tohoto hardwaru jsou takzvané win-modemy. Windows-specifické však mohou být i tiskárny a jiná zařízení. Možný postup při ověřování hardwarové kompatibility: ● Zkontrolujte webové stránky výrobce, zda nemá nové ovladače. ● Hledejte na webových stránkách nebo v manuálech informace o emulaci. Je možné, že některé méně známé značky používají stejné ovladače nebo nastavení, jako jejich známější kolegové. ● Prohlejte seznamy hardwaru kompatibilního s Linuxem. ● Hledejte na Internetu zkušenosti jiných uživatelů. 3.3.4. Nastavení sítě Pokud bude váš počítač trvale připojen do sítě (myslí se ethernetové a obdobné připojení, ne PPP), zjistěte si od správce sítě následující informace. ● Název počítače (možná si počítač pojmenujete sami). ● Název vaší domény. ● IP adresu vašeho počítače. ● Síťovou masku. ● IP adresu brány tj. počítače spojujícího vaši síť s další sítí (nebo Internetem), pokud na vaší síti brána je. ● IP adresu jmenného serveru, který zprostředkovává převod názvů počítačů na IP adresy (DNS). Pokud vám správce sítě doporučí použít DHCP server, nemusíte tyto informace zjišťovat, protože DHCP server nastaví váš počítač automaticky. Používáte-li bezdrátové připojení, měli byste navíc zjistit: ● ESSID vaší bezdrátové sítě. ● Bezpečnostní WEP klíč (pokud jej používáte). 3.4. Splnění minimálních hardwarových požadavků Porovnejte seznam svého hardware s následující tabulkou, ve které zjistíte, zda můžete použít zamýšlený typ instalace. Skutečné minimální požadavky mohou být nižší než uvádí tabulka, ale většina uživatelů by asi nebyla spokojena s rychlostí systému. Vždy záleží na konkrétních požadavcích a možnostech. Pro pracovní stanice je minimální doporučený procesor Pentium 4 na 1GHz. Tabulka 3.2. Doporučené minimální požadavky ┌──────────────────┬───────────────┬────────────────┬──────────┐ │ Typ instalace │RAM (minimální)│RAM (doporučená)│Pevný disk│ ├──────────────────┼───────────────┼────────────────┼──────────┤ │Bez kanc. aplikací│64 MB │256 MB │1 GB │ ├──────────────────┼───────────────┼────────────────┼──────────┤ │Pracovní stanice │64 MB │512 MB │5 GB │ └──────────────────┴───────────────┴────────────────┴──────────┘ Konkrétní minimální paměťové požadavky jsou o něco nižší, čísla uváděná v tabulce. Podle architektury je možné instalovat Debian s pouhými 20MB RAM (na s390) až po 48MB (i386 a amd64). Něco podobného platí i pro požadavky na diskový prostor a hodně závisí na tom, které aplikace si nainstalujete. Více informací naleznete v tabulce D.2 - "Místo potřebné pro úlohy". I na starších systémech je možné provozovat grafické desktopové prostředí, ale v takovém případě je doporučeno nainstalovat méně náročné prostředí než KDE nebo GNOME. Mezi populární alternativy patří xfce4, icewm a wmaker, ale na výběr máte i přehršle dalších. Pro serverové nasazení je téměř nemožné určit paměťové nebo diskové požadavky, protože ty se liší podle konkrétního nasazení. Pamatujte, že všechny uvedené velikosti jsou orientační a že neobsahují další věci, které obvykle v systému bývají (jako třeba pošta, soubory uživatelů, data). Při přidělování místa pro své vlastní soubory a data je vždy lepší být velkorysý. Dále je potřeba dávat pozor na oblast /var, která obsahuje hodně dat závislých na konkrétní situaci. Například soubory programu dpkg mohou klidně zabrat 40MB, ani nevíte jak. Dále sem zapisuje třeba apt-get, který zde odkládá stažené balíky před samotnou instalací. Pokud přidáme velikost logovacích souborů (většinou v řádech MB) a ostatní proměnlivá data, měli byste pro /var uvažovat o alokování minimálně 200MB. Plánujete-li instalaci grafického desktopového prostředí, tak i mnohem více. Do /var také implicitně ukládají své databáze databázové systémy. 3.5. Předrozdělení disku pro více operačních systémů Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi -- přidání nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv. Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows 9x, Windows NT/ 2000/XP, OS/2, MacOS, Solaris, FreeBSD, ...) a chcete na stejný disk ještě umístit Linux, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. Debian pro sebe potřebuje vlastní diskové oblasti a nemůže být nainstalován na oblasti systému Windows nebo třeba MacOS. Je sice možné sdílet některé oblasti s jinými systémy, ale popis je mimo rozsah tohoto dokumentu. Minimálně budete potřebovat jednu oblast pro kořenový souborový systém. Informace o aktuálním rozdělení disku můžete získat dělicím programem svého stávajícího operačního systému, jako je fdisk nebo PartitionMagic. Každý dělicí nástroj umožňuje prohlížet oblasti bez jejich modifikace. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi. Jestliže má váš počítač více než jeden pevný disk, můžete celý disk vyhradit pro Debian a dělením disku se můžete zabývat až v průběhu instalace. Oddílový program obsažený v instalačním programu se s tím jednoduše vypořádá. Stejně tak pokud máte pouze jeden pevný disk a chcete kompletně nahradit stávající operační systém Debianem, může rozdělení disku proběhnout až během instalace (viz 6.3.2 - "Rozdělení disku a výběr přípojných bodů"). Pozor: pokud startujete instalační systém z pevného disku a potom tento disk rozdělíte, smažete si zaváděcí soubory a musíte doufat, že se instalace povede napoprvé. (Minimálně v tomto případě je dobré mít u sebe nástroje pro oživení počítače, jako jsou zaváděcí diskety nebo CD s původním systémem a podobně.) Také v případě, že již máte na disku několik oblastí a potřebné místo můžete získat jejich smazáním, můžete počkat s rozdělením disku a rozdělit jej až při instalaci. I tak byste si měli raději tuto kapitolu přečíst, protože někdy mohou nastat okolnosti, které vás k rozdělení disku před instalací stejně donutí (například vynucené pořadí některých oblastí). S rozdělováním můžete rovněž počkat, pokud máte ve svém počítači oblast(i) se souborovým systémem FAT nebo NTFS. Tyto oblasti můžete zmenšit rovnou v instalačním programu. Ve všech ostatních případech musíte disk rozdělit ještě před instalací, abyste pro Debian vytvořili volné místo. Pokud některé z oblastí budou patřit k jinému operačnímu systému, vytvořte je pomocí oddílových programů daného systému. Stejně tak nedoporučujeme vytvářet linuxové oblasti nástroji z jiných operačních systémů. (Každý systém ví nejlépe, co mu chutná.) Jestliže budete mít na počítači více operačních systémů, měli byste tyto systémy instalovat před Debianem. Instalační programy Windows a jiných systémů by mohly zabránit startu Debianu nebo vás navést k přeformátování některých oblastí. Tyto problémy můžete úspěšně vyřešit, případně se jim úplně vyhnout, ale nejjistější je instalovat Debian jako poslední systém. Jestliže máte, jako většina kancelářských počítačů, pouze jeden pevný disk s oblastí o maximální velikosti a chcete zavádět oba operační systémy (původní systém a Debian), musíte: 1. Zazálohovat vše v počítači. 2. Zavést z disket nebo CD dodaných s původním operačním systémem. 3. Oddílovým programem původního systému vytvořit oblast(i) pro původní systém a ponechat volné místo pro Debian. 4. Nainstalovat původní operační systém do jeho nových oblastí. 5. Vyzkoušet, že původní systém funguje a stáhnout si instalační soubory Debianu. 6. Zavést instalátor Debianu a pokračovat v instalaci. 3.5.1. Dělení disku v systémech DOS a Windows Pokud budete měnit diskové oddíly se souborovými svazky FAT nebo NTFS, doporučuje se buď postup popsaný dále v textu, nebo použití programů dodávaných se systémy DOS nebo Windows. V opačném případě není nutné provádět rozdělení disku z těchto systémů, lepších výsledků obvykle docílíte linuxovými nástroji. Možným problémem může být velký IDE disk, na kterém nepoužíváte ani LBA adresování, ani překládací ovladač od výrobce, nebo pokud máte starší BIOS (vyrobený před rokem 1998), který nepodporuje rozšíření pro velké disky. Potom je nutné umístit zaváděcí oddíl do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 MB), což může vyžadovat posunutí stávajících FAT nebo NTFS oblastí. 3.5.1.1. Změna rozdělení disku beze ztráty dat Jedna z nejčastějších situací je přidání Debianu na systém, kde už je DOS (případně Windows 3.1), Win32 (například Windows 95, 98, Me, NT, 2000, XP) nebo OS/2, aniž by se zničil původní systém. Instalační program podporuje změnu velikosti oblastí se souborovým systémem FAT a NTFS (ovšem počátek oblasti se nesmí posunout). V takovém případě nemusíte postupovat podle této kapitoly a můžete disk rozdělit až při instalaci, kde u rozdělení disku zvolíte Ručně, vyberete oblast a zadáte její novou velikost. Nejprve se rozhodněte, jak chcete disk rozdělit. Postup v této sekci rozdělí jeden oddíl na dva. První bude obsahovat původní operační systém a druhý bude pro Debian. Během instalace Debianu budete mít příležitost druhou část disku dále rozdělit. Myšlenka je taková, že se veškerá data přesunou na začátek oddílu, aby, až se změní záznamy o rozdělení disku, nedošlo ke ztrátě dat. Důležité je, abyste mezi přesunutím dat a změnou oddílu provedli co nejméně operací. Snížíte tak možnost zápisu nějakého souboru do volného místa na konci oblasti a tím větší kus se vám podaří ukrojit z původního oddílu. Budete potřebovat program fips, který najdete na svém debianím zrcadle v adresáři tools. Rozbalte archív a nakopírujte soubory RESTORRB.EXE, FIPS.EXE a ERRORS.TXT na systémovou disketu. Systémová disketa se vytvoří příkazem sys a:. Program fips je doplněn velmi kvalitním popisem, který jistě oceníte v případě, že používáte při přístupu na disk kompresi dat nebo diskový manažer. Vytvořte si systémovou disketu a než začnete defragmentaci, přečtěte si dokumentaci. Dalším krokem je přesun dat na začátek oddílu. To umí program defrag, jež je součástí systému DOS od verze 6.0. Dokumentace k programu fips obsahuje seznam jiných programů, které můžete k tomuto úkonu použít. Jestliže používáte Windows 95 a vyšší, musíte použít jejich verzi programu defrag, poněvadž verze pro DOS nezvládá souborový systém VFAT, který obsahuje podporu dlouhých jmen u Windows 95 a vyšších. Po ukončení defragmentace disku, která může na větších discích chvíli trvat, zaveďte systém z připravené systémové diskety. Spusťte a:\fips a postupujte podle nápovědy. Pokud s programem fips neuspějete, můžete zkusit přehršel jiných programů pro správu disku. 3.5.1.2. Vytváření oddílů pro DOS Při vytváření oddílů pro DOS nebo změně jejich velikosti linuxovými nástroji, pozorovali někteří uživatelé problémy s takto připravenými oddíly. Někdy se jednalo o zhoršení výkonu, jindy se objevily časté potíže s programem scandisk nebo divné chyby systémů DOS a Windows. Kdykoliv vytvoříte nebo změníte velikost oddílu určeného pro DOS, je dobré vymazat prvních pár sektorů. Před spuštěním programu format v systému DOS, proveďte z Linuxu # dd if=/dev/zero of=/dev/hdXX bs=512 count=4 3.6. Než začnete s instalací ... Tato část vás provede nastavením hardwaru, který je občas potřeba před vlastní instalací mírně připravit. Obecně se tím myslí kontrola a případná změna nastavení firmware systému. Firmware je nejnižší úroveň softwaru, který je využíván zařízeními v počítači, a rozhodujícím způsobem ovlivňuje start počítače po jeho zapnutí. Také se zde dozvíte o některých známých hardwarových problémech ovlivňujících spolehlivost systému Debian GNU/Linux 3.6.1. Vyvolání menu systému BIOS BIOS zabezpečuje základní funkce nutné pro zavedení operačního systému. Váš počítač patrně umožňuje vyvolání menu, ze kterého lze BIOS nastavit. Před instalací si ověřte, že máte BIOS správně nastaven. Vynechání tohoto kroku se může projevit záhadnými pády systému, nebo, v nejhorším případě, vám Debian nepůjde nainstalovat vůbec. Následující řádky jsou převzaty z http://www.faqs.org/faqs/pc-hardware-faq/ part1/ z odpovědi na otázku, jak vyvolat menu systému BIOS (nebo též "CMOS"). Podoba menu není jednotná, záleží, kdo je autorem softwaru BIOSu. AMI BIOS klávesa Delete při úvodní obrazovce (probíhá automatický test) Award BIOS Ctrl-Alt-Esc, nebo Delete při úvodní obrazovce DTK BIOS klávesa Esc při úvodní obrazovce IBM PS/2 BIOS kombinace Ctrl-Alt-Delete následovaná Ctrl-Alt-Insert Phoenix BIOS Ctrl-Alt-Esc nebo Ctrl-Alt-S nebo F1 Další informace o vyvolání menu BIOSu jsou třeba v http://www.tldp.org/HOWTO/ Hard-Disk-Upgrade/install.html. Některé počítače řady AMD64 menu systému BIOS nemají. Nastavení CMOS se pak provádí speciálním programem. Pokud takovým programem pro svůj počítač nedisponujete, můžete zkusit nějaký najít na ftp://ftp.simtel.net/pub/simtelnet /msdos/. 3.6.2. Výběr zaváděcího zařízení V systémech BIOS si obvykle můžete vybrat médium, ze kterého bude zaveden operační systém. Nastavte zaváděcí pořadí A: (první disketová jednotka), CD-ROM (pravděpodobně se objevuje jako D: nebo E:) a nakonec C: (první pevný disk). Tím umožníte zavedení operačního systému buď z diskety nebo z CD, ze kterých se Debian instaluje nejčastěji. Pokud máte novější SCSI řadič a máte k němu připojenou CD mechaniku, s největší pravděpodobností z ní budete moci nastartovat. Jediné, co musíte udělat, je povolit zavádění z CD-ROM v BIOSu vašeho SCSI řadiče. Další populární možnost je instalace z úložného USB zařízení (také nazývaného klíčenka). Některé BIOSy umí zavádět systém přímo z USB zařízení. Tato volba bývá ukrytá v menu pod názvem "Removable drive" nebo dokonce "USB-ZIP". V další části naleznete postup, jak změnit pořadí zavádění. Po instalaci nezapomeňte vrátit pořadí na původní hodnoty, abyste mohli zavést systém z pevného disku. 3.6.2.1. Změna pořadí zavádění na počítačích s IDE 1. Během startu počítače stiskněte příslušné klávesy pro vstup do BIOSu (obvykle to bývá klávesa Delete). 2. V nastavení najděte položku boot sequence. Její umístění závisí na BIOSu, ale obecně hledáte položku se seznamem zařízení. Obvyklé položky bývají: C, A, cdrom nebo A, C, cdrom. C je pevný disk, A bývá disketová mechanika. 3. Změňte pořadí tak, aby na prvním místě byla CD-ROM, nebo disketová mechanika. (Seznamem obvykle listujete klávesami Page Up a Page Down.) 4. Uložte změny. (Návod bývá přímo v BIOSu.) 3.6.2.2. Změna pořadí zavádění na počítačích se SCSI 1. Během startu počítače stiskněte příslušné klávesy pro vstup do programu pro nastavení SCSI řadiče. (Často to bývá kombinace Ctrl-F2.) 2. Najděte položku pro změnu zaváděcího pořadí. 3. Nastavte ji tak, aby SCSI ID CD-ROM mechaniky bylo v seznamu první. 4. Uložte změny. (Obvykle musíte stisknout klávesu F10.) 3.6.3. Různá nastavení BIOSu 3.6.3.1. Nastavení CD-ROM Některé BIOSy (jako třeba Award BIOS) obsahují možnost "automaticky nastavit rychlost otáčení CD", což nemusí být nejlepší volba. Pokud od jádra dostáváte chybové hlášky seek failed, může to být váš problém. Raději byste měli rychlost otáčení nastavit na nějakou menší hodnotu. 3.6.3.2. Paměti Extended a Expanded Pokud máte v počítači oba druhy paměti, nastavte co nejvíce ve prospěch paměti extended. Linux neumí pracovat s expandovanou pamětí. 3.6.3.3. Ochrana proti virům Zakažte v BIOSu varování o výskytu virů. Máte-li speciální desku s antivirovou ochranou, deaktivujte ji, nebo kartu z počítače fyzicky odstraňte. Její funkce není slučitelná s během systému GNU/Linux. Navíc díky přístupovým právům k souborům a chráněné paměti jádra o virech v Linuxu skoro neuslyšíte. ^[3] 3.6.3.4. Stínová paměť (Shadow RAM) Vaše základní deska zřejmě nabízí volbu shadow RAM nebo nastavení typu "BIOS caching", "Video BIOS Shadow", "C800-CBFF Shadow". Deaktivujte tato nastavení. Shadow RAM zrychluje přístup do ROM pamětí na základní desce a některých řadičích. Linux místo této optimalizace používá vlastní 32 bitový přístup a poskytuje tuto paměť programům jako běžnou paměť. Při zapnuté volbě shadow RAM může docházet ke konfliktu při přístupu k zařízením. 3.6.3.5. Díra v paměti Najdete-li v menu BIOS položku "15-16 MB Memory Hole", prosím, zakažte tuto funkci. Linux bude využívat celých 16 MB. Základní deska Intel Endeavor má volbu "LFB" neboli "Linear Frame Buffer" obsahující dvě položky "Disabled" a "1 Megabyte". Nastavte ji na "1 Megabyte". Při druhé alternativě nešlo správně načíst instalační disketu a systém se zhroutil. V době psaní příručky nebylo zřejmé, co je příčinou -- instalace byla prostě možná jen s tímto nastavením. 3.6.3.6. Pokročilá správa napájení (APM) Pokud vaše základní deska nabízí podporu správy napájení, nastavte úsporný režim na volbu APM a zakažte režimy doze, standby, suspend, nap a sleep, stejně jako časovač pro uspání disku. Linux dokáže uvést počítač do úsporného stavu i bez služeb BIOSu. 3.6.4. Různé hardwarové problémy BIOS a USB klávesnice.  Pokud nemáte k dispozici standardní AT klávesnici, ale pouze USB model, je možné, že budete muset v BIOSu nastavit emulaci klasické AT klávesnice. (U některých systémů, obzvláště notebooků, je naopak potřeba tuto volbu vypnout.) Hledejte položky jako "Legacy keyboard emulation" nebo "USB keyboard support". Toto nastavení změňte pouze v případě, že instalační program klávesnici nerozpozná. ━━━━━━━━━━━━━━ ^[3] Po instalaci můžete ochranu zaváděcího sektoru (MBR) obnovit, protože pak již není nutné do této části disku zapisovat. Z hlediska Linuxu nemá ochrana velký význam, ale ve Windows může zabránit katastrofě. Kapitola 4. Získání instalačních médií Obsah 4.1. Oficiální sada CD-ROM 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? 4.3. Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení 4.3.1. Kopírování souborů -- jednoduchá cesta 4.3.2. Kopírování souborů -- pružná cesta 4.3.3. Přidání ISO obrazu 4.3.4. Problémy se zaváděním z USB klíčenky 4.4. Příprava souborů pro zavedení z pevného disku 4.4.1. Zavedení instalačního systému programem LILO nebo GRUB 4.5. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP 4.5.1. Nastavení BOOTP serveru 4.5.2. Nastavení DHCP serveru 4.5.3. Povolení TFTP serveru 4.5.4. Přesun TFTP obrazů na místo 4.6. Automatická Instalace 4.6.1. debian-installer 4.1. Oficiální sada CD-ROM Nejsnazší cesta k instalaci Debianu vede přes oficiální sadu debianích CD (viz seznam dodavatelů). Pokud máte rychlé připojení k síti a vypalovací mechaniku, můžete si stáhnout obrazy CD z debianího zrcadla a vyrobit si vlastní sadu. (Postup naleznete na webové stránce debianích CD.) Jestliže již CD máte a váš počítač z nich umí zavést systém, můžete přeskočit rovnou na 5 - "Zavedení instalačního systému". Přestože Debian zabírá několik CD, je nepravděpodobné, že byste potřebovali všechny disky, protože balíky jsou na nich seřazeny podle oblíbenosti, takže většinu programů nainstalujete z prvního CD. Také můžete použít DVD verzi, která vám ušetří místo na poličce a navíc se vyhnete diskžokejské práci s hromadou CD. Pokud sice CD máte, ale váš počítač nepodporuje zavádění z CD-ROM, můžete zahájit instalaci zavedením instalačního systému z pevného disku, usb klíčenky, ze sítě, nebo ručním zavedením jádra z CD. Soubory, které potřebujete k zavedení instalačního systému alternativními cestami, se rovněž nachází na CD. Organizace adresářů na CD je shodná se strukturou debianího archívu na Internetu, takže cesty k souborům uváděné dále v dokumentu můžete jednoduše vyhledat jak na CD, tak i na síti. Po zavedení instalačního systému do paměti se již budou všechny potřebné soubory kopírovat z CD. Pokud sadu CD nemáte, budete si muset stáhnout soubory instalačního sytému a nakopírovat je na usb klíčenku nebo na pevný disk nebo na připojený počítač tak, aby se z nich mohl zavést instalační systém. 4.2. Stažení souborů z debianích zrcadel Nejbližší (a tedy pravděpodobně nejrychlejší) zrcadlo naleznete v seznamu zrcadel Debianu. Až budete stahovat soubory z debianího zrcadla, použijte binární mód, ne textový nebo automatický. 4.2.1. Kde se nalézají instalační obrazy? Instalační obrazy jsou umístěny na každém zrcadle Debianu v adresáři debian/ dists/lenny/main/installer-amd64/current/images/. Význam jednotlivých obrazů popisuje soubor MANIFEST. 4.3. Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení Pro přípravu USB zařízení budete potřebovat počítač s nainstalovaným GNU/ Linuxem a podporou USB. Pokud používáte jaderný modul usb-storage, ujistěte se, že je nahraný (modprobe usb-storage) a zkuste zjistit, na které zařízení je navázána vaše USB klíčenka (v tomto příkladu používáme /dev/sda). Pokud klíčenka obsahuje ochranu proti zápisu, vypněte ji. USB klíčenka by měla mít velikost alespoň 256 MB. Menší velikosti jsou podporovány pouze při ruční výrobě podle 4.3.2 - "Kopírování souborů -- pružná cesta". 4.3.1. Kopírování souborů -- jednoduchá cesta K dispozici máte soubor hd-media/boot.img.gz, který obsahuje všechny instalační soubory (včetně jádra), zavaděč SYSLINUX a jeho konfigurační soubor. Jediné co musíte udělat, je rozbalit ho na USB zařízení: # gzip -dc boot.img.gz >/dev/sda Varování Tímto zničíte veškerá data na zařízení, takže se raději dvakrát přesvědčte, že pro svou klíčenku používáte správné jméno zařízení. Na klíčence nyní bude jedna velká oblast typu FAT16. Připojte ji (mount /dev/ sda /mnt) a nakopírujte na ni ISO obraz malého instalačního CD (viz 4.3.3 - "Přidání ISO obrazu"). Nyní stačí klíčenku odpojit (umount /mnt) a je hotovo. 4.3.2. Kopírování souborů -- pružná cesta Pokud máte rádi více pružnosti, nebo jen chcete zjistit "co se děje za oponou", můžete použít následující metodu, ve které mj. ukážeme, jak místo celého USB zařízení použít pouze první oblast. 4.3.2.1. Rozdělení USB zařízení Poznámka Protože má většina USB klíčenek přednastavenou jednu velkou oblast typu FAT16, pravděpodobně nemusíte klíčenku přeformátovávat. Pokud to však musíte provést, použijte pro vytvoření této oblasti cfdisk nebo podobný nástroj pro dělení disku. Poté vytvořte souborový systém příkazem # mkdosfs /dev/sda1 Příkaz mkdosfs je obsažen v balíku dosfstools. Pozorně se přesvědčete, že používáte správný název zařízení! Pro zavedení jádra z klíčenky je zapotřebí zavaděče. Přestože byste mohli použít téměř libovolný zavaděč (např. LILO), je zvykem používat SYSLINUX, protože používá oblast typu FAT16 a jeho nastavení se provádí úpravou jednoduchého textového souboru. Díky tomu můžete zavaděč konfigurovat z téměř libovolného operačního systému. Pro instalaci SYSLINUXu na 1. oblast USB klíčenky musíte mít nainstalované balíky syslinux a mtools a daná oblast nesmí být připojená. Poté zadejte příkaz # syslinux /dev/sda1 čímž se na začátek oblasti zapíše zaváděcí sektor a vytvoří se soubor ldlinux.sys, který obsahuje hlavní část zavaděče. Připojte oblast (mount /dev/sda1 /mnt) a nakopírujte na ni následující soubory: ● vmlinuz (jádro) ● initrd.gz (obraz ramdisku) ● syslinux.cfg (konfigurační soubor SYSLINUXu) ● volitelné jaderné moduly Pokud si chcete soubory přejmenovat, pamatujte, že SYSLINUX umí pracovat pouze s DOSovými (8.3) názvy souborů. Konfigurační soubor syslinux.cfg by měl obsahovat následující dvě řádky: default vmlinuz append initrd=initrd.gz 4.3.3. Přidání ISO obrazu Instalační systém bude na USB zařízení hledat ISO obraz instalačního CD, ze kterého si zkopíruje další data potřebná pro instalaci. Dalším krokem je tedy nakopírování ISO obrazu instalačního CD na klíčenku. Použít můžete obrazy typu businesscard, netinst nebo, pokud se vejde, dokonce celé první CD. Na názvu obrazu nezáleží, ale musí končit příponou .iso. Pokud nechcete použít ISO obraz a místo toho budete chtít instalovat ze sítě, předchozí krok samozřejmě přeskočte. Kromě toho budete muset použít ramdisk (initrd.gz) z adresáře netboot, protože ramdisk v adresáři hd-media neobsahuje podporu pro instalaci ze sítě. Jestliže jste hotovi, odpojte klíčenku (umount /mnt) a zapněte ochranu proti zápisu. 4.3.4. Problémy se zaváděním z USB klíčenky Varování Pokud váš systém odmítá zavádění z klíčenky, může to být tím, že je na klíčence neplatný hlavní zaváděcí záznam (MBR). Opravit jej můžete programem install-mbr z balíku mbr: # install-mbr /dev/sda 4.4. Příprava souborů pro zavedení z pevného disku Instalační systém můžete zavést ze zaváděcích souborů umístěných na stávající oblasti pevného disku buď přímo BIOSem, nebo z původního operačního systému. Můžete tak dosáhnout "čistě síťové" instalace a vyhnout se vzrušující loterii při použití spousty nespolehlivých disket, potažmo neskladných CD. Instalační program nelze zavést ze souborů umístěných na oblasti NTFS. 4.4.1. Zavedení instalačního systému programem LILO nebo GRUB Tato část vysvětluje, jak zavést instalaci z existující linuxové distribuce za pomoci programu LILO, resp. GRUB. Oba zavaděče totiž kromě jádra umí zavést do paměti také obraz disku. Ten pak můžete použít jako kořenový souborový systém. Z debianího archivu si stáhněte následující soubory a přesuňte je na vhodné místo (například do /boot/newinstall/). ● vmlinuz (vhodné jádro) ● initrd.gz (obraz ramdisku) Nastavení zavaděče popisuje 5.1.3 - "Zavedení z Linuxu programem LILO nebo GRUB ". 4.5. Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP Pokud je váš počítač připojen do lokální sítě, můžete jej zavést ze sítě pomocí TFTP. Jestliže chcete pomocí TFTP zavést instalační systém, musíte na vzdáleném počítači nakopírovat zaváděcí soubory do specifických adresářů a povolit zavádění vaší stanice. Musíte nastavit TFTP server a často i DHCP server nebo BOOTP server. BOOTP je IP protokol, který informuje počítač o jeho IP adrese a prozradí mu, odkud si má stáhnout zaváděcí obraz. DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) je flexibilnější, zpětně kompatibilní rozšíření protokolu BOOTP. Některé systémy mohou být nastaveny pouze pomocí DHCP. Pro přenos zaváděcího obrazu ke klientovi se používá protokol TFTP (Trivial File Transfer Protocol). Teoreticky můžete použít server na libovolné platformě, která jej implementuje. Ukázky v této kapitole se vztahují k operačním systémům SunOS 4.x, SunOS 5.x (neboli Solaris) a GNU/Linux. Poznámka Abyste mohli využít PXE (Pre-boot Execution Environment) metodu TFTP zavádění, musíte mít TFTP server s podporou tsize, například tftp-hpa nebo atftpd (doporučujeme první zmíněný). 4.5.1. Nastavení BOOTP serveru V GNU/Linuxu můžete použít v zásadě dva BOOTP servery. Jednak je to CMU bootpd a druhý je vlastně DHCP server -- ISC dhcpd. V distribuci Debian GNU/Linux jsou k dispozici v balících bootp a dhcp-server. Pokud chcete použít CMU bootpd, musíte nejprve odkomentovat (nebo přidat) jeden důležitý řádek v souboru /etc/inetd.conf. V systému Debian GNU/Linux můžete spustit update-inetd --enable bootps a následně restartovat inetd pomocí /etc/ init.d/inetd reload. V jiných systémech přidejte řádku, která bude vypadat zhruba takto: bootps dgram udp wait root /usr/sbin/bootpd bootpd -i -t 120 Nyní musíte vytvořit soubor /etc/bootptab. Jeho struktura je velmi podobná té, co používají staré dobré soubory printcap, termcap a disktab ze systému BSD. Bližší informace jsou v manuálové stránce bootptab. Pokud používáte CMU bootpd, musíte rovněž znát hardwarovou (MAC) adresu klienta. Následuje příklad souboru /etc/bootptab: client:\ hd=/tftpboot:\ bf=tftpboot.img:\ ip=192.168.1.90:\ sm=255.255.255.0:\ sa=192.168.1.1:\ ha=0123456789AB: Z příkladu budete muset změnit minimálně volbu "ha", která značí hardwarovou adresu klienta. Volba "bf" specifikuje soubor, který si klient stáhne protokolem TFTP, viz 4.5.4 - "Přesun TFTP obrazů na místo". V kontrastu s předchozím je nastaveni BOOTP pomocí ISC dhcpd velmi jednoduché, protože dhcpd považuje BOOTP klienty za speciální případ DHCP klientů. Některé architektury však vyžadují pro zavádění klientů pomocí BOOTP komplikované nastavení. Je-li to váš případ, přečtěte si 4.5.2 - "Nastavení DHCP serveru". V opačném případě stačí v konfiguračním souboru vložit do bloku podsítě, ve které se nachází klient, direktivu allow bootp. Potom restartujte dhcpd server příkazem /etc/init.d/dhcpd3-server restart. 4.5.2. Nastavení DHCP serveru Jedním ze svobodných DHCP serverů je ISC dhcpd. Debian GNU/Linux jej obsahuje jako balík dhcp3-server. Následuje ukázka jednoduchého konfiguračního souboru (obvykle /etc/dhcp3/dhcpd.conf): option domain-name "priklad.cz"; option domain-name-servers ns1.priklad.cz; option subnet-mask 255.255.255.0; default-lease-time 600; max-lease-time 7200; server-name "karel"; subnet 192.168.1.0 netmask 255.255.255.0 { range 192.168.1.200 192.168.1.253; option routers 192.168.1.1; } host clientname { filename "/tftpboot/tftpboot.img"; server-name "karel"; next-server dalsiserver.priklad.cz; hardware ethernet 01:23:45:67:89:AB; fixed-address 192.168.1.90; } V tomto příkladu máme jeden server jménem karel, který obstarává práci DHCP a TFTP serveru a také slouží jako brána do sítě. Ve svém nastavení si musíte změnit alespoň doménové jméno, jméno serveru a hardwarovou adresu klienta. Položka filename by měla obsahovat název souboru, který si klient stáhne přes TFTP. Po úpravách konfiguračního souboru musíte restartovat dhcpd příkazem /etc/ init.d/dhcpd3-server restart. 4.5.2.1. Povolení PXE zavádění Další příklad souboru dhcp.conf tentokrát využívá metodu PXE (Pre-boot Execution Environment) protokolu TFTP. option domain-name "priklad.cz"; default-lease-time 600; max-lease-time 7200; allow booting; allow bootp; # Následující odstavec si musíte upravit dle skutečnosti subnet 192.168.1.0 netmask 255.255.255.0 { range 192.168.1.200 192.168.1.253; option broadcast-address 192.168.1.255; # adresa brány # (například pro přístup k internetu) option routers 192.168.1.1; # dns server, který chcete použít option domain-name-servers 192.168.1.3; } group { next-server 192.168.1.3; host tftpclient { # hardwarová adresa tftp klienta hardware ethernet 00:10:DC:27:6C:15; filename "pxelinux.0"; } } Při PXE zavádění není soubor pxelinux.0 obraz jádra, ale zavaděč (viz 4.5.4 - "Přesun TFTP obrazů na místo" dále v textu). 4.5.3. Povolení TFTP serveru Aby vám TFTP server fungoval, měli byste nejprve zkontrolovat, zda je tftpd povolen. Toho obvykle docílíte následující řádkou v souboru /etc/inetd.conf: tftp dgram udp wait nobody /usr/sbin/tcpd in.tftpd /tftpboot Při instalaci z debianích balíků se o nic nemusíte starat, protože se tento řádek založí automaticky při instalaci balíku. Poznámka TFTP servery historicky používaly pro uložení nabízených obrazů adresář / tftpboot. Aby byl Debian GNU/Linux v souladu se standardem FHS, mohou debianí balíky používat jiná umístění. Například tftpd-hpa implicitně používá adresář / var/lib/tftpboot. Je proto možné, že budete muset cesty uváděné v této kapitole upravit pro konkrétní situaci. Podívejte se do souboru /etc/inetd.conf a zapamatujte si název adresáře, jehož jméno je za in.tftpd;^[4] budete jej dále potřebovat. Pokud musíte změnit obsah souboru /etc/inetd.conf, musíte také upozornit proces inetd, aby aktualizoval svá nastavení. Na počítači s Debianem stačí spustit /etc/init.d/inetd reload. Na jiných systémech musíte zjistit ID běžícího procesu inetd a spustit kill -HUP pid-inetd. 4.5.4. Přesun TFTP obrazů na místo Dále je potřeba umístit příslušný TFTP obraz (viz 4.2.1 - "Kde se nalézají instalační obrazy?") do adresáře, kde má tftpd uloženy obrazy. Bohužel TFTP klient očekává jméno souboru v určitém tvaru, pro který neexistují žádné závazné standardy. Proto ještě musíte na příslušný obraz vytvořit odkaz, který tftpd použije pro zavedení konkrétního klienta. Pro PXE zavádění by mělo být vše potřebné v souboru netboot/netboot.tar.gz. Tento archiv stačí rozbalit do adresáře, kde tftpd uchovává zaváděcí obrazy. Ujistěte se, že je váš dhcp server nastaven tak, aby jako jméno souboru pro zavedení zasílal pxelinux.0. 4.6. Automatická Instalace Pokud spravujete více obdobných počítačů, můžete využít plně automatickou instalaci. Příslušné balíky se jmenují fai, replicator, systemimager, autoinstall a samozřejmě debian-installer 4.6.1. debian-installer Instalační program Debianu podporuje automatické instalace pomocí předkonfiguračních souborů. Předkonfigurační soubor obsahuje odpovědi na otázky, které se debian-installer ptá během instalace. Tento soubor můžete nahrát ze sítě nebo z vyměnitelného média. Kompletní dokumentaci o přednastavení včetně funkčního příkladu naleznete v B - "Automatizování instalací pomocí přednastavení". ━━━━━━━━━━━━━━ ^[4] Přepínač -l umožňuje některým verzím in.tftpd zaznamenávat všechny požadavky, které mu byly zaslány, do systémových logů. To je vhodné zejména v situaci, kdy zavádění neprobíhá tak, jak má. Kapitola 5. Zavedení instalačního systému Obsah 5.1. Zavedení instalátoru na AMD64 5.1.1. Zavedení z CD-ROM 5.1.2. Zavedení z Windows 5.1.3. Zavedení z Linuxu programem LILO nebo GRUB 5.1.4. Zavedení z USB "klíčenky" 5.1.5. Zavedení z TFTP 5.1.6. Zaváděcí obrazovka 5.2. Zaváděcí parametry 5.2.1. Parametry instalačního programu 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Spolehlivost CD 5.3.2. Zaváděcí konfigurace 5.3.3. Běžné instalační problémy na AMD64 5.3.4. Význam hlášek při zavádění jádra 5.3.5. Hlášení problémů s instalací 5.3.6. Pošlete nám zprávu o instalaci 5.1. Zavedení instalátoru na AMD64 Varování Máte-li na svém počítači jiné operační systémy, které chcete zachovat (tzv. duální zavádění), měli byste se před zavedením instalačního systému ujistit, že jsou tyto operační systémy skutečně vypnuté a ne jen uspané. Instalace nového operačního systému může narušit stav uspaného operačního systému (což může po jeho probuzení vést k nestabilitě systému nebo i ztrátě dat). Poznámka Informace o zavedení grafického instalátoru naleznete v kapitole D.6 - "Grafický instalátor". 5.1.1. Zavedení z CD-ROM Pro většinu lidí bude nejjednodušší použít sadu debianích CD. Pokud tuto sadu máte a váš počítač podporuje zavádění z CD, nastavte podle 3.6.2 - "Výběr zaváděcího zařízení" zavádění z CD, vložte CD do mechaniky, restartujte počítač a přejděte k další kapitole. Některé CD mechaniky mohou vyžadovat použití speciálních ovladačů a tím pádem nemusí být dostupné v prvních fázích instalace. Pokud na vašem hardwaru nefunguje standardní cesta zavádění z CD, přečtěte si pasáž o alternativních jádrech a o jiných instalačních metodách. I když není možné zavést systém přímo z CD-ROM, můžete z CD-ROM instalovat základní systém a balíčky. Jednoduše zaveďte systém pomocí jiného instalačního média (třeba z disket). Když dojde na instalaci základního systému a dalších balíků, zadejte, že budete instalovat z CD-ROM mechaniky. Pokud máte problémy se zaváděním, prostudujte si 5.3 - "Problémy s instalačním systémem". 5.1.2. Zavedení z Windows Pro zavedení instalátoru z Windows musíte nejprve získat instalační CD/DVD, případně USB klíčenku, jak popisují kapitoly 4.1 - "Oficiální sada CD-ROM" a 4.3 - "Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení". Při použití instalačního CD nebo DVD, by se měl příslušný program spustit automaticky při vložení média do mechaniky. Pokud jej Windows nespustí, nebo pokud používáte USB klíčenku, můžete (před)instalační program spustit ručně tak, že se přepnete na příslušné zařízení a spustíte setup.exe. Po spuštění programu budete dotázáni na několik předběžných otázek a následně bude váš systém upraven pro zavedení instalačního systému Debian GNU/Linuxu. 5.1.3. Zavedení z Linuxu programem LILO nebo GRUB Pro zavedení instalátoru z pevného disku musíte nejprve stáhnout potřebné soubory a umístit je podle kapitoly 4.4 - "Příprava souborů pro zavedení z pevného disku". Plánujete-li z disku jenom nastartovat a poté již všechno stáhnout ze sítě, měli byste použít soubor netboot/debian-installer/amd64/initrd.gz a odpovídající jádro netboot/debian-installer/amd64/linux. To vám umožní přerozdělit disk, ze kterého jste instalaci spustili. Pokud během instalace nebudete měnit diskovou oblast, na které jsou soubory instalačního systému, můžete použít hd-media/initrd.gz, příslušné jádro a také obraz CD (musí končit na .iso). Instalační systém pak nebude vyžadovat připojení k síti. Pro zavaděč LILO musíte v souboru /etc/lilo.conf nastavit dvě důležité věci: ● říci zavaděči, že má při zavádění použít soubor initrd.gz jako RAMdisk, ● říci jádru vmlinuz, že má tento RAMdisk použít jako svou kořenovou oblast. Následuje příklad /etc/lilo.conf: image=/boot/newinstall/vmlinuz label=newinstall initrd=/boot/newinstall/initrd.gz Pokud vás zajímají pikantní detaily, prozkoumejte manuálové stránky initrd(4) a lilo.conf(5). Nyní stačí spustit lilo a restartovat počítač. Postup pro GRUB je velmi podobný. Do souboru menu.lst v adresáři /boot/grub/ (občas /boot/boot/grub/) přidejte následující řádky: title Instalace Debianu kernel (hd0,0)/boot/newinstall/vmlinuz initrd (hd0,0)/boot/newinstall/initrd.gz a restartujte počítač. Také je možné, že budete muset upravit hodnotu parametru ramdisk_size podle skutečné velikosti obrazu initrd.gz. Od teď by neměl být mezi oběma zavaděči žádný rozdíl. 5.1.4. Zavedení z USB "klíčenky" Předpokládejme, že jste si připravili vše nezbytné z 3.6.2 - "Výběr zaváděcího zařízení" a 4.3 - "Příprava souborů pro zavedení z USB zařízení". Nyní jednoduše zapojte klíčenku do volného USB portu a restartujte počítač. Systém by měl nastartovat a měl by zobrazit úvodní obrazovku s výzvou boot:, kde můžete zadat volitelné parametry, nebo prostě zmáčknout Enter. 5.1.5. Zavedení z TFTP Zavedení se sítě vyžaduje síťové připojení, funkční TFTP server a DHCP, RARP nebo BOOTP server. Nastavení zavádení ze sítě je popsáno v 4.5 - "Příprava souborů pro zavedení ze sítě pomocí TFTP". Na architektuře amd64 existuje několik možností zavedení z TFTP. 5.1.5.1. Síťová karta s podporou PXE Novější síťové karty podporují zavádění metodou PXE, což je reimplementace TFTP od Intel (tm)u. Zde by mělo stačit příslušně nastavit BIOS. 5.1.5.2. Síťová karta s bootROM Je možné, že vaše síťová karta nabízí možnost zavedení z TFTP. Pokud máte zkušenosti s tímto typem zavádění, neváhejte nám poslat vaše poznatky na adresu . Text pište anglicky a odkažte v něm se na tento dokument. 5.1.5.3. Etherboot Projekt Etherboot nabízí kromě zaváděcích disket také paměti do síťových karet, které umí zavádět z TFTP. 5.1.6. Zaváděcí obrazovka Při zavádění instalačního programu se objeví grafická obrazovka s logem Debianu a nabídkou: Installer boot menu Install Graphical install Advanced options > Help Press ENTER to boot or TAB to edit a menu entry V závislosti na zvoleném způsobu instalace nemusí být dostupná možnost grafické instalace ("Graphical install"). Pro běžnou instalaci vyberte šipkami buď položku "Install" (instalace v textovém režimu), nebo "Graphical install" (instalace v grafickém režimu) a potvrďte klávesou Enter. Na položku se také můžete dostat stiskem prvního zvýrazněného písmena. Položka "Advanced options" otevře další nabídku, kde si můžete zvolit pokročilé způsoby instalace, jako je expertní režim, záchranný režim a automatizovaná instalace. Pokud potřebujete jádru nebo instalačnímu systému předat nějaké zaváděcí parametry, stiskněte na zvolené položce klávesu Tab. Zobrazí se výzva boot:, na které bude vypsán celý příkaz k zavedení instalace. Sem můžete přidat požadované parametry (nejběžnější parametry jsou zmíněny v nápovědě - viz níže). Ze zaváděcího řádku můžete zavést instalaci klávesou Enter, případně se klávesou Esc vrátit na úvodní obrazovku. Položka "Help" zobrazí první obrazovku nápovědy se stručným přehledem nápovědných obrazovek. Zde se můžete porozhlédnout po nápovědě, která se skrývá pod klávesami F1 až F10, nebo můžete stisknout Enter a zavést systém s výchozími hodnotami. Pamatujte, že z nápovědy se nelze vrátit zpět do hlavní nabídky. Obrazovky F3 a F4 popisují příkazy, které jsou ekvivalentní položkám v menu. Tyto příkazy můžete zadat do příkazového řádku, který se nachází na každé nápovědné obrazovce: Press F1 for the help index, or ENTER to boot: Za příkazem pro zavedení instalace (výchozí je install) můžete zadat volitelné parametry, které jsou popsány v nápovědě. Celý řádek by tedy vypadal třeba takto: install fb=false. Jestliže stisknete pouze Enter, je to stejné, jako kdyby jste zadali install bez dalších parametrů. Poznámka Klávesnice se nyní chová podle standardního rozložení americké angličtiny, což by v našich krajích neměl být problém, protože základní rozložení je až na prohozené Y/Z stejné, liší se pouze horní řada a pomocné znaky, které bývají na klávesnicích předtištěny v obou variantách. Horší to mají třeba Francouzi s jejich rozložením AZERTY -- v takovém případě snad pomůže článek z Wikipedie zabývající se US rozložením. Poznámka Instalujete-li na systému, který má v BIOSu nastaveno použití sériové konzole, je možné že neuvidíte grafickou část obrazovky a někdy dokonce ani zaváděcí nabídku. To stejné vás může potkat v případech, kdy instalujete přes zařízení pro vzdálenou správu, jež nabízí textové rozhraní k VGA konzoli (např. Compaq "integrated Lights Out" (iLO), nebo HP "Integrated Remote Assistant" (IRA)). Můžete se pokusit naslepo stisknout klávesu Esc, a přepnout se na textovou zaváděcí výzvu, případně stisknout "H" a následně Enter, což by vás mělo přepnout na (textovou) obrazovku s nápovědou popsanou výše. Zde by už mělo fungovat echo, tj. znaky, které na klávesnici napíšete, by měly být normálně vidět na řádku se zaváděcí výzvou. Chcete-li instalačnímu systému zakázat použití grafického framebufferu ve zbytku instalace, přidejte na řádek parametr fb=false. 5.2. Zaváděcí parametry Parametry pro zavádění jsou vlastně parametry pro jádro Linuxu, které se používají v případech, kdy chceme zajistit, aby jádro korektně pracovalo s neposlušnými zařízeními. Ve většinou je jádro schopno rozpoznat všechna zařízení automaticky, ale v některých speciálních případech mu musíte trochu pomoci. Při prvním zavádění systému zkuste, zdali systém rozpozná všechna potřebná zařízení jen s implicitními parametry (tj. nenastavujte pro začátek žádné vlastní hodnoty). Systém obvykle naběhne. V případě, že se tak nestane, můžete systém zavést později poté, co zjistíte, jaké parametry je potřeba zadat, aby jádro korektně rozpoznalo váš hardware. Poznatky o nejrůznějších zaváděcích parametrech a podivných zařízeních jsou k nalezení v Linux BootPrompt HOWTO. Následující text obsahuje popis jen stěžejních parametrů. Vybrané problémy popisuje 5.3 - "Problémy s instalačním systémem". Brzy po zavedení jádra můžete zpozorovat hlášení Memory:dostupnák/celkemk available Hodnota celkem by měla ukazovat celkovou fyzickou paměť RAM (v kilobajtech), která je systému dostupná. Pokud tato hodnota neodpovídá aktuálnímu stavu instalované paměti, potom byste měli použít zaváděcí parametr mem=ram, kde ram je vámi udaná velikost paměti zakončená znakem "k" pro kilobajty nebo "m" pro megabajty. Například, obě hodnoty mem=65536k a mem=64m znamenají 64MB RAM. Jádro by mělo být schopno rozpoznat, že zavádíte systém ze sériové konzoly. Pokud máte v zaváděném počítači rovněž grafickou kartu (framebuffer) a připojenou klávesnici, měli byste při zavádění zadat parametr console=zařízení, kde zařízení je vaše sériové zařízení, což je obvykle něco jako ttyS0. 5.2.1. Parametry instalačního programu Instalační systém rozpoznává několik užitečných parametrů^[5]. Mnoho parametrů má i svou zkrácenou formu, která usnadňuje zadávání a také pomáhá obejít omezení příkazové řádky jádra. Pokud má parametr zkrácenou formu, bude uvedena v závorce za dlouhou podobou. Krátkou formu preferujeme i v příkladech této příručce. debconf/priority (priority) Nastavením tohoto parametru můžete změnit nejnižší prioritu zobrazených otázek. Standardní instalace používá nastavení priority=high, což znamená, že se zobrazí jak kritické, tak důležité hlášky, ale normální a nevýznamné zprávy jsou přeskočeny. Jestliže se vyskytne problém, instalátor upraví priority otázek podle potřeb. Když použijete parametr priority=medium, zobrazí se instalační menu a získáte nad instalací větší kontrolu. Při použití priority=low, nic se nepřeskakuje a zobrazí se všechny hlášky instalačního programu (to je ekvivalentní zaváděcí metodě expert). Hodnotou priority=critical se potlačí všechny zprávy a otázky se stupněm důležitosti menším než kritickým. Pro tyto potlačené otázky se použijí přednastavené hodnoty. DEBIAN_FRONTEND Ovlivňuje uživatelské rozhraní, ve kterém bude instalace probíhat. Dostupné volby jsou: ● DEBIAN_FRONTEND=noninteractive ● DEBIAN_FRONTEND=text ● DEBIAN_FRONTEND=newt ● DEBIAN_FRONTEND=gtk Standardní rozhraní je DEBIAN_FRONTEND=newt. Pro instalaci přes sériovou konzolu může být vhodnější DEBIAN_FRONTEND=text. Standardní instalační média momentálně podporují rozhraní newt. Na architekturách, kde to je možné, využívá grafický instalátor rozhraní gtk. BOOT_DEBUG Tímto parametrem můžete kontrolovat množství zpráv, které se zapíší do instalačního logu. BOOT_DEBUG=0 Toto je standardní hodnota. BOOT_DEBUG=1 Upovídanější než obvykle. BOOT_DEBUG=2 Spousty ladících informací. BOOT_DEBUG=3 Pro opravdu detailní ladění se během zavádění několikrát spustí shell, ve kterém můžete kontrolovat a ovlivňovat náběh systému. Když shell ukončíte, bude zavádění pokračovat. INSTALL_MEDIA_DEV Hodnota tohoto parametru zadává cestu k zařízení, ze kterého se má nahrát instalační systém, například INSTALL_MEDIA_DEV=/dev/floppy/0 Normálně se totiž zaváděcí disketa snaží najít kořenovou disketu na všech dostupných disketových mechanikách. Tímto parametrem jí sdělíte, že se má podívat jenom na zadané zařízení. lowmem Může vynutit, aby instalátor použil agresivnější nízkopaměťový režim, než by nastavil podle skutečně dostupné paměti. Možné hodnoty jsou 1 a 2. Více naleznete v 6.3.1.1 - "Kontrola dostupné paměti / nízkopaměťový režim". debian-installer/framebuffer (fb) Některé architektury využívají pro instalaci v různých jazycích jaderný framebuffer (grafická konzole). Pokud na svém systému zaznamenáte symptomy jako chybové hlášky o btermu a boglu, černou obrazovku nebo zamrznutí instalace po několika minutách od spuštění, můžete framebuffer vypnout parametrem fb=false. K vypnutí framebufferu též můžete použít parametr video=vga16:off. Tyto problémy byly hlášeny na počítači Dell Inspiron s grafickou kartou Mobile Radeon. debian-installer/theme (theme) Téma určuje vzhled uživatelského rozhraní instalačního systému (barvy, ikony, atd.). Dostupná témata se liší podle použitého rozhraní. Rozhraní newt i gtk nyní podporují pouze alternativní téma "dark", které bylo navrženo pro zrakově postižené uživatele. Téma můžete nastavit zaváděcím parametrem theme=dark. netcfg/disable_dhcp Standardně se debian-installer snaží získat nastavení sítě přes DHCP. Je-li získáno nějaké nastavení, instalační systém se na nic nebude ptát a automaticky bude pokračovat v instalaci. K ručnímu nastavení sítě se dostanete pouze v případě, že dotaz na DHCP server selže. Máte-li tedy na místní síti DHCP server, ale z nějakého důvodu jej nechcete použít (protože např. pro účely instalace vrací špatné hodnoty), můžete použít parametr netcfg/disable_dhcp=false, kterým zabráníte automatickému nastavení sítě přes DHCP a rovnou budete požádáni o ruční nastavení síťových údajů. hw-detect/start_pcmcia Pokud chcete zabránit startu PCMCIA služeb, nastavte tento parametr na hodnotu false. Některé notebooky jsou totiž nechvalně známé tím, že při startu PCMCIA služeb zaseknou celý systém. disk-detect/dmraid/enable (dmraid) Chcete-li v instalačním systému zapnout podporu disků připojených k sériovému ATA RAIDu (též známému jako ATA RAID, BIOS RAID nebo falešný RAID), nastavte parametr na hodnotu true. Tato podpora je zatím experimentální. Více informací naleznete v v Debian Installer Wiki. preseed/url (url) Zde můžete zadat url k souboru s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.6 - "Automatická Instalace". preseed/file (file) Zde můžete zadat soubor s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.6 - "Automatická Instalace". preseed/interactive Nastavením na hodnotu true se zobrazí i otázky, které byly přednastaveny. To může být užitečné pro testování nebo ladění souboru s přednastavením. Nastavení se neprojeví u otázek, které byly zadány jako parametry při zavádění systému. Pro ty však existuje speciální syntaxe, viz B.5.2 - "Použití přednastavení pro změnu výchozích hodnot". auto-install/enable (auto) Při nastavení na hodnotu true odsune otázky obvykle zobrazované před začátkem přednastavení až za nastavení sítě. Podrobnosti o automatizaci instalací pomocí této možnosti naleznete v části B.2.3 - "Automatický režim". finish-install/keep-consoles Během instalací skrze sériovou nebo správcovskou konzoli jsou tradiční virtuální konzoly (VT1-VT6) v souboru /etc/inittab zakázány. Chcete-li tomu zabránit, nastavte na hodnotu true. cdrom-detect/eject Před restartem debian-installer do nového systému se implicitně vysune optické médium použité během instalace. To někdy není potřeba (např. systém není nastaven pro automatické zavádění z CD-ROM) a v některých případech může být vysunutí dokonce nežádoucí. Například pokud mechanika neumí nahrát médium sama a uživatel zrovna není na místě, aby to provedl ručně. Příkladem takovýchto mechanik jsou mechaniky v přenosných počítačích a mechaniky se štěrbinovým podáváním. Pro zakázání automatického vysunutí nastavte parametr na hodnotu false. debian-installer/allow_unauthenticated Instalační systém vyžaduje, aby byly všechny repositáře autentizovány známým gpg klíčem. Nastavením na hodnotu true můžete autentizaci potlačit. Varování: Nebezpečné, není doporučeno. mouse/protocol U gtk rozhraní (alias grafického instalátoru) mohou uživatelé nastavit komunikační protokol mezi myší a počítačem. Podporované hodnoty tohoto parametru jsou^[6]: PS/2, IMPS/2, MS, MS3, MouseMan a MouseSystems. Ve většině případů není třeba nic nastavovat. mouse/device U gtk rozhraní (alias grafického instalátoru) mohou tímto parametrem uživatelé určit zařízení, ke kterému je myš připojena. To se hodí v případech, kdy je myš připojena k sériovému portu. Například: mouse/device= /dev/ttyS1. mouse/left U gtk rozhraní (alias grafického instalátoru) si mohou uživatelé na myši prohodit levé a pravé tlačítko (vhodné při ovládání levou rukou). Stačí nastavit tento parametr na hodnotu true. directfb/hw-accel U gtk rozhraní (alias grafického instalátoru) je hardwarová akcelerace v directfb standardně vypnutá. Pro povolení nastavte tento parametr na hodnotu true. rescue/enable Nastavíte-li tento parametr na hodnotu true, spustí se místo běžné instalace záchranný režim. Viz 8.7 - "Obnovení poškozeného systému". 5.2.1.1. Použití zaváděcích parametrů pro zodpovězení otázek Na stejném místě, kam se zadávají parametry pro jádro nebo instalační program, můžete zadat odpověď na téměř každou otázku, se kterou se můžete při instalaci potkat. Tato možnost se využívá spíše ve specifických případech a je zde vypsáno jen několik příkladů. Podrobnější informace naleznete v dodatku B.2.2 - "Použití zaváděcích parametrů jako formy přednastavení". debian-installer/locale (locale) Tento parametr nastaví jazyk a zemi instalace a následně instalovaného systému. Podmínkou je, že zvolené locale musí být v Debianu podporováno. Například debian-installer/locale=de_CH vybere jako výchozí jazyk němčinu a jako zemi Švýcarsko. anna/choose_modules (modules) Pomocí tohoto parametru můžete nechat automaticky nahrát komponenty instalačního systému, které se implicitně nenahrávají. Příkladem užitečných komponent jsou openssh-client-udeb (během instalace můžete využívat scp) a ppp-udeb (podporuje nastavení PPPoE, viz D.5 - "Instalace Debian GNU/Linuxu pomocí PPP přes Ethernet (PPPoE)"). mirror/protocol (protocol) Instalační systém standardně používá pro stažení souborů ze zrcadel Debianu protokol http a při standardní prioritě otázek nelze za běhu změnit na ftp. nastavením tohoto parametru na hodnotu ftp můžete instalátor donutit, aby použil právě tento protokol. Ftp zrcadlo nemůžete vybrat z připraveného seznamu, vždy jej musíte zadat ručně. tasksel:tasksel/first (tasks) Tímto parametrem můžete nainstalovat úlohy, které nejsou při instalaci v interaktivním seznamu úloh dostupné. Příkladem budiž úloha kde-desktop. Více informací naleznete v části 6.3.5.2 - "Výběr a instalace softwaru". 5.2.1.2. Předávání parametrů jaderným modulům Jestliže jsou ovladače zakompilovány přímo do jádra, můžete jim předávat parametry tak, jak je popsáno v dokumentaci k jádru. Pokud však jsou ovladače zkompilovány jako moduly, znamená to, že jsou při instalaci zaváděny odlišným způsobem než při zavádění nainstalovaného systému a nemůžete jim předat parametry klasickým postupem. Musíte použít speciální syntaxi, kterou instalátor rozpozná a zařídí, aby se tyto parametry uložily do příslušných konfiguračních souborů a posléze se v pravý čas použily. Tyto parametry se automaticky přenesou i do nainstalovaného systému. Poznamenejme, že v dnešní době je používání parametrů modulů téměř raritou, protože jádro ve většině případů správně rozpozná přítomný hardware a nastaví pro něj vhodné hodnoty automaticky. Pokud tomu tak není, stále můžete použít ruční nastavení. Syntaxe pro nastavení parametrů modulu je následující: název_modulu.název_parametru=hodnota Potřebujete-li modulu předat několik parametrů, stačí syntaxi několikrát zopakovat. Například pro nastavení staré síťové karty 3Com, aby použila konektor BNC (koaxiální) a IRQ 10, zadali-byste: 3c509.xcvr=3 3c509.irq=10 5.2.1.3. Zapsání jaderných modulů na černou listinu Někdy je nutné zanést modul na černou listinu a zabránit tak jádru a udevu, aby jej automaticky zavedli. Jedním z důvodů bývá ten, že modul způsobuje na vašem hardwaru problémy. Někdy také jádro registruje pro jedno zařízení dva ovladače, což může vytvářet problémy v případech, kdy jsou tyto ovladače navzájem konfliktní, nebo pokud zařízení funguje správně jen s jedním z ovladačů a jádro nejprve zavede ten chybný ovladač. Moduly můžete na černou listinu přidat následovně: jméno_modulu.blacklist=yes. Prakticky to znamená, že se modul zapíše do souboru /etc/modprobe.d/ blacklist.local, což ho vyřadí jak během instalace, tak v nově nainstalovaném systému. Poznamenejme, že modul stále může být zaveden explicitně přímo instalačním systémem. Předejít tomu můžete instalací v expertním režimu a odebráním modulu ze seznamu modulů, který se zobrazuje během několika fází rozpoznávání hardwaru. 5.3. Problémy s instalačním systémem 5.3.1. Spolehlivost CD Občas, obzvláště se staršími CD mechanikami, se nemusí podařit zavést instalační systém. Dokonce je možné, že se systém zavede, ale poté již CD mechaniku nenalezne, nebo během instalace bude čtení vracet chyby. Možných příčin je spousta a můžeme zde vypsat jen ty nejběžnější, resp. můžeme zmínit obecné postupy. Zbytek je na vás. Nejprve byste měli vyzkoušet dvě nejjednodušší věci. ● Pokud z CD nejde zavést, zkontrolujte, že je disk vložen správně a že není špinavý. ● Pokud systém sice naběhne, ale rozpoznání CD selže, zkuste z menu opakovaně vybrat možnost Rozpoznat a připojit CD-ROM. Je známo, že se tím vyřeší některé problémy s DMA starších CD mechanik. Jestliže to stále nepomohlo, zkuste některý z návrhů níže. Většina návrhů platí jak pro CD mechaniky, tak pro DVD, Blue Ray a podobné mechaniky. Jako poslední záchrana zde stále existuje možnost zvolit instalaci z jiného média, např